Ostrov

Slunce se pomalu dotýká hladiny oceánu a viditelnost pod hladinou v ráji výstižně pojmenovaném Modrá laguna se každým tempem zhoršuje. Ačkoli světla ubývá, chuti pozorovat a objevovat nádhernou podvodní scenerii třpytících se korálů a ryb všech druhů a barev nikoli.

Yasawa Islands, FijiFoto: Zdeněk Šturm

Jsme na Fiji, překrásných ostrovech jižního Pacifiku. Život v těchto končinách příjemně pomalu plyne, stejně jako zdejší vody klidného Tichého oceánu. Snažím se nechat se ještě aspoň jednou unést slabým spodním proudem ke krásnému korálu a pestrému životu kolem něj. To už na mě ale zpovzdálí mává můj malý exotický kamarád Lori.

Ubytováni jsme na ostrůvku o velikosti zhruba jednoho kilometru čtverečních u Loriho rodičů. Pro Loriho rodinu je ubytování turistů, kromě výroby malých suvenýrů, jediným zdrojem obživy. Cesta z druhého konce ostrova, kde se nachází Modrá laguna, není dlouhá. Celý ostrov se dá obejít za necelé dvě hodiny. Během návratu domů mi Lori ukazuje, na jakém ostrůvku se nachází jeho škola, na jaký ostrůvek se s bratrem plaví na dobrou zmrzlinu a kde otec loví čerstvé a chutné ryby, které budou dnes k večeři. Povídáme o všem možném i nemožném z jeho okolí. Vše popsané s dětským nadšením a nadhledem je neskutečně zajímavé.

„ A jak vypadá tvůj ostrov?“ Zeptá se během vyprávění a trochu mě otázkou zaskočí.

Snažím se mu vysvětlit, že tam odkud pocházím moře nemáme, že tedy z ostrova nepocházím. Ačkoli tyto věci ve škole jistě probírají, pro osmiletého ostrovního chlapce je zkrátka těžko představitelný život bez výhledu na oceán. Na jeho výrazu vidím, že tomu moc nerozumí, tak svůj původ trochu zjednodušuji na mou rodnou vesnici, kde se také všichni znají.

Máme ještě chvilku před večeří, tak sedáme vedle palmy do písku a Lori se zvídavě vyptává na život za hranicemi Pacifiku.

„Jak to vypadá tam u vás? Máte také tolik stromů a velkých palem? A co kopce? Máte? “ Chvíli přemýšlým, jak začít. Již jsem začal vesnicí, tak se rozhoduji zůstat v měřítku mé vesnice a blízkého okolí. „Ano u nás máme spoustu stromů a také velké kopce, palmy však u nás nerostou. Tam odkud já pocházím, je chladněji a tropické plodiny zde nenajdeš. Za to u nás v zimě padá sníh.“

Na Lorim je vidět, jak se mu oči rozzáří a povídá „Vy máte sníh? Ten jsem ještě neviděl. . Vy nemáte oceán? Kde tedy lovíte vaše ryby?“ Ptá se nechápavě. „ Lidé u nás ryby tak často nejedí a pokud mají chuť na rybu, tak si jí koupí v obchodě. Jednou za čas však ryby lovíme. Máme několik rybníků, což je takové uměle vytvořené jezero. Někdo zde loví jen tak, pro zábavu. Občas také loví více domorodců společně. To se z jezera vypustí voda, a rumem posilnění domorodci ryby jednoduše posbírají.“

Lori se trochu nechápavě zasměje. Asi tomu vypuštění jezera? Pomyslím si. Zeptat se však nestíhám jelikož má pro mě hned další otázku.

„Tady u nás chodíme v neděli do kostela. Někteří chodí i ve všední dny, ale vždy v neděli se zde sejde téměř celá vesnice, lidé si povídají, zpívají a užívají volna. Také u vás funguje tato tradice?“
Vezmu-li v úvahu chápání této tradice ve smyslu trávení společných chvil naší komunity a místu, kde se lidé nejčastěji schází, odpovídám: „ Ano u nás máme také takovouto tradici. Avšak u nás toto místo nazýváme Hospoda. Domorodci zde tráví spoustu společných chvil. Někteří dochází jako u vás, jednou či dvakrát týdně. Ty ortodoxnější zde však můžeš najít denně. Docházka je u nás tak poctivá, že z nedostatku kapacity musela být vybudována dokonce hospoda druhá, která leckdy také praská ve švech! V pozdních večerních hodinách můžeš občas slyšet zvuky podobné zpěvu.“

Na jeho tváři je vidět náznak respektu.“Tvůj lid je opravdu cílevědomý, to musím uznat. Tak často se u nás dospělí scházejí pouze při pití Kavy“

Kava je jakási směs vody a nadrceného kořenu lokální rostliny. Tento drink se pije při společenských příležitostech na ostrovech Fiji, Vanuatu a okolí. Popijí se ze společné nádoby v okruhu přátel a hostů pro navození příjemné nálady. Účinky by se daly přirovnat k účinkům THC při užití marihuany, avšak mnohem slaběji. Člověk se cítí lehce uvolněn. Místní tvrdí, že kava pomáhá rozvázat jazyk a tím zlepšuje konverzaci .

„Hraje se tam u vás také nějaký sport? „ Pokračuje dalšími otázkami a já se v myšlenkách opět na chvíli vracím domů. „Co děláte ve volných chvílích? Máte nějaké koníčky, hry a soutěže? My například ve volných chvílích hrajeme ragby, volejbal, či vyrábíme různé předměty. Ragby je zde dost populární, hrajeme doma, ve škole i utkání mezi ostrovy . Máme také spoustu soutěží, dost často pro turisty, ale někdy i jen tak pro nás, děti i dospělé“

Většina kulturního dění u nás pendluje mezi hospodou, fotbalovým hřištěm a zase zpět. Ale tahle forma zábavy asi osmiletému chlapci nic neříká. Zkouším to tedy trochu politicky obalit a povídám: „My hrajeme fotbal. Tenhle sport je u nás velice populární. Místní fotbalový tým je velice uznávaný a plný hvězd z okolí naší vsi. Fotbal je tu opravdu seriozní záležitost celé vesnice a hráči jsou jedni z nejváženějších místních celebrit. Serioznost a velké nároky kladené na náš fotbalový výběr je cítit na každém kroku. A tak vyhlášení místního Fotbalisty roku provází spousta vzruchu a boje o každý hlas . Nechybí samozřejmě slavnostní večer s živou hudbou, spousta sponzorů a inzerce celé akce v lokálním rádiu.

Fotbal je sice hlavním, ne však jediným děním v naší vsi. Máme také dobrovolné požárníky, kteří stejně jako fotbalisté nezahálejí. Pilně cvičí a střeží ves. Dá se říci, že v sání jsou jedni z nejlepších v okolí. Při posledním požárním zásahu, kdy shodou okolností nedaleký požár vypukl během jejich grilování a naraženého soudku piva, byli požárníci tak rychlí a aktivní, že stihli zapojit hasící hadice dvakrát dokola. Bohužel však zapomněli na vodu.

Máme celou řadu dalších aktivit, spolků a společenských akcí. Když jsme u těch soutěží, těch u nás pořádáme nespočet. Ať už je to nohejbal, stolní tenis, lední hokej nebo lyžování. Vždy se snažíme vymyslet něco abychom se nenudili. Úsměvné jsou soutěže o ceny v místním hostinci. Při posledním ročníku soutěže -Kdo vypije víc piv za měsíc-, bylo spoustu favoritů a mnozí domorodci měli velké ambice. Není tedy divu, že když náhodou favorizovaný jedinec nestíhá díky slabší docházce, vezme si týdenní dovolenou, aby všechny oponenty zpřehledem předjel a ještě si udělal bezpečný náskok. Cena v podobě bezcenné půllitrové sklenice s logem pivovaru je vedlejší. Tady jde o čest!

Velice povedené bývají také oslavy Velikonoc. Tradice zakořeněná hluboko do historie má u nás až maškarní atmosféru. Jedná se o podobný styl oslav, jako například Dušičky v Americe. Až na to, že u nás se maskují dospělí a to postupně. Děti chodí od domu k domu koledovat dobroty. Dospělí, dá se říci také koledují jakési dobroty. Koleduje se na Velikonoční pondělí od rána do oběda. S přibývajícím počtem hodin a obešlých domácností je na dětech i dospělých vidět, jak se jim lesknou oči. Dětem štěstím z plných košíčků koledy, dospělým z nadílky lihovin. Ti postupně začínají napodobovat divou zvěř. Někteří vyjí jako vlci, jiní poskakují jako žáby, sem tam je slyšet medvěda a paviána, no a ti unavenější předvádějí hady, plazí se a syčí. Vyvrcholením dne je poledne, kdy už je koledovat zakázáno a koledující jedinec je odměněn politím kýblem vody. Jistě tedy chápeš, že si koledovat jen tak někdo netroufne, protože o vodu u nás nikdo nestojí!“

Podívám se na Loriho abych se ujistil, že jsem se nenechal opět unést vzpomínkami na můj rodný kraj. Na něm je vidět, že už nějakou dobu neposlouchá a hrabe mušlí díru do písku.

To se nedá vyprávět milý příteli, to se musí zažít! Pomyslím si.

Začínám však chápat jeho otázku, jakže vypadá můj ostrov. Tak jako se slova mění použitím jiného jazyka, tak i chápání slova jako takového může být odlišné. Každý z nás má místo na zemi kam cítí, že patří. Místo, které se pro svou zaběhlost a jednoduchost snaží občas opustit a ze stejných důvodů se tam za čas zase vrátit. Není důležité, jestli to své nazýváme mým domovem, mou vesnicí, nebo mým prostorem. Důležité je, si pod tím svým vybavit místo, kde se cítím dobře, plné vzpomínek, přátel a rodiny.

Oceán uhasil poslední sluneční paprsky dnešního dne a na cestu budou díky jasné obloze krásně svítit hvězdy. Večeře ve formě čerstvých ryb a místních plodů bude už jistě připravena.
Zvedáme se z písku a já celé naše povídání zakončuji větou: „ Tak tohle, můj tropický příteli, tohle je můj domov, tohle je můj OSTROV!“