O Václavu Klausovi. K jeho kulatému výročí

Útlou knížečku s tímto názvem jsem napsal před patnácti lety. Vlastně jako všechno v životě, původní záměr byl trochu jiný. Václav Klaus byl před volbami v roce 1996 naprosto šílený z volebních materiálů, které pro kampaň ODS plodila najatá renomovaná agentura Ogilvy&Mather. A protože jsme spolu diskutovali o různých projektech a nápadech, požádal mě, jestli bych pro volby nevytvořil jeho trochu jinak pojatý profilový materiál. Já jsem tak učinil a Klaus spolu s vydavatelem Jindřichem Menzelem se nakonec rozhodli, že z toho udělají knížku ke Klausovým 55. narozeninám. Zřejmě si nebyli jisti, jak se mi to bude líbit, proto se mi to trochu báli říci.

Když v té brožuře listuji a čtu v den Klausových sedmdesátin, tak si uvědomuji, že se mnohé změnilo, ale také mnohé ne. K dnešním narozeninám vychází reprezentační kniha s příspěvky mnoha domácích i světových osobností na krásném papíře. Václav Klaus se stal osobností celosvětového formátu, ale zároveň se v evropské politice zařadil mezi disidenty. Počty jeho příznivců se rozrostly do nebývalých rozměrů. Počty jeho odpůrců do ještě větších. Definitivně se vytratil onen duch polistopadových let, kdy podstatná část národa věřila, že stojí za to něco budovat a v něco a někoho věřit. Změnila se politická strana, kterou založil, a to ideově i personálně.

Co, nebo spíše kdo, se nezměnil, je oslavenec sám. Jeho názory jsou konzistentní, podložené obrovskou sumou z četby načerpaných znalostí, navíc skvěle uspořádaných.  Pouze ještě rozšířil svůj záběr o témata, která se mu jeví, vzhledem k současnosti a zejména budoucnosti, jako klíčová. Když se mě přátelé ptají, co na nějakou událost asi řekně Klaus, dokážu celkem spolehlivě předpovědět slova, která nedlouho na to zazní z Hradu. Sklízím za to obdivné pohledy a otázky, proč už nedělám jeho mluvčího, ale mě to přijde celkem snadné.

Ano, měl jsem to štěstí, že jsem po nějakou dobu mohl s Václavem Klause spolupracovat a po dva roky dokonce být v jeho nejtěsnější blízkosti. Nebyla to žádná idylka. O jeho náročnosti na své bezprostřední okolí bylo napsáno hodně, ale realita je ještě mnohem drsnější. Ale pro pochopení jeho osobnosti, jeho názorového ukotvení a všeho co říká a hlásá, ba dokonce pro porozumění chodu světa, je to zkušenost neocenitelná, ale taky nepřenosná. 

Tento blog nepíšu proto, že by mě k tomu někdo vyzval, ale prostě proto, že chci. Chci napsat - s vědomí, že Klaus blogy nečte - Vážený pane prezidente, milý Václave Klausi, děkuji.

A dovětek: Ronald Reagan se v sedmdesáti  teprve ujímal svého prezidentského úřadu, aby v dalších letech navždycky změnil svět. Ano, měl tu výhodu, že stál v čele největší světové mocnosti. To se Václavu Klausovi stát nemůže. Ale i tak ještě může mnoho změnit a jak ho znám, tak vím, že to určitě udělá.