Jak je nebezpečné se vdávat

Anička je už vlastně zralá žena, čtyřicítku má pár let za sebou. Neměla v dosavadním životě moc štěstí. Toho pravého nepotkala, trochu moc se za ty roky zakulatila a ke všemu ji začala trápit silná cukrovka.

Došlo to tak daleko, že jí byl přiznán částečný invalidní důchod a k němu si přivydělávala v administrativě na částečný úvazek. Roky míjely a její jednotvárný život plynul klidně a trochu smutně. Svůj volný čas trávila buď s maminkou a sestrou nebo na internetu.

„Dneska máš nějak dobrou náladu.“ všimla si jednoho dne sestra Bára. „Copak, vyhrála jsi ve Sportce?“

„Ale ne, prostě jsem se dnes dobře vyspala a taky myslím, že jsem trochu shodila. V poslední době se snažím držet tu dietu poctivě.“

„No to je jenom dobře. Maminka má jistě radost, že jsi v pohodě.“

„Copak já se něco dozvím?“ zabručela maminka. „Nic mi neřekne, jen čučí a čučí do toho internetu, pánbůh ví, co tam pořád má.“

„Ale mami, něčím se přece musí zabavit, to je dneska normální.“

Uplynuly další týdny a měsíce a Anička byla nalepená na internetu dnes a denně. Mamince se to pranic nelíbilo a postěžovala si Báře, že už s ní Anča skoro nepromluví a jen zírá do monitoru.

„Hele, Ančo, co to máš na tom internetu, že se ani neozveš, s mámou nepromluvíš, to už není normální! Tak o co jde?“

„Víš, já jsem se přes internet seznámila s jedním mužem, je úplně skvělej, holka, já jsem asi zamilovaná.“

„No proč ne, ale víš, co je to zač? A co on? Už ses s ním potkala?“

„No, to je právě to. Báro, já se ti to bojím říct.“

„Tak s pravdou ven, co je to zač?“

„Víš, on je neprosto úžasnej, skvěle si rozumíme, fakt mě miluje. Je trochu mladší, než já, ale je stejně opuštěnej a nešťastnej, jako já.“

„A kolik mu teda je?“

„No, je asi o deset let mladší, ale to není ten hlavní problém. My jsme se totiž ještě nesetkali. On sem nemůže přijet, tak jsem se rozhodla, že za ním pojedu sama. Už jsem si objednala letenku. Ale bojím se to říct mamce.“

„Jakou letenku? Odkud proboha je? Jestli chceš, půjčím ti auto nebo pojedu s tebou.“

„Autem to nemá cenu. Letím do Turecka, za týden.“

„Cože??? Vždyť to tam vůbec neznáš! A jak se tam domluvíš? Turecky asi těžko a anglicky taky nemluvíš. A tak mě napadlo – jak spolu vůbec hovoříte? On umí česky?“

„Ale kdepak, povídáme si přes překladač, on jinak než turecky neumí.“

„Ty ses nejspíš zbláznila. To přece nemyslíš vážně? Co když se ti tam něco stane? Víš přece, jaké máš potíže.“

„Já už toho mám dost! Pořád dávej na sebe pozor, co kdyby se ti něco stalo, a výsledek je, že jsem pořád sama. Tohle je možná moje poslední šance být šťastná. Takže za týden jedu, i kdybyste se třeba stavěly na hlavu!“

A tak se stalo. Anička úspěšně odcestovala do Turecka a za týden se stejně úspěšně vrátila, celá rozesmátá a zářící štěstím.

„Andulko, holka moje zlatá, zaplať pánbůh, že jsi v pořádku doma. Já jsem samou starostí nespala, aby se ti něco nestalo.“ vítala ji doma maminka. „Jaké to tam bylo? A co ten mužskej?“

„Je zlatej a miluje mě, maminko. A jeho rodina je taky moc fajn.“

„Prosím tě, tys byla i v rodině?“

„To víš, když se chystala svatba, tak to jinak nešlo.“

„Jaká svatba? Kdo se ženil?“

„No, já jsem se vdávala, maminko.“

„Cože?“ pravila matka a hluboce omdlela.

Když maminku vzkřísili a nechali důkladně prohlédnout lékařem – bylo tu podezření na srdeční slabost – vyšlo najevo, že Anička je skutečně řádně vdaná za občana Turecké republiky před bohem, před lidmi i před zákonem. Maminka ve stavu značného pohnutí smyslů ještě trochu nemístně poznamenala, že ji snad mohli na svatbu pozvat a ještě lépe, měli se vzít tady u nás. Bylo jí ovšem v danou chvíli zbytečné vysvětlovat, že v jejím místním oblíbeném kostelíčku by to opravdu, ale opravdu nešlo, nehledě na to, že teď už do něj její dcera vlastně ani nesmí vkročit.

A pak už to šlo vše jako po másle. Novomanžel si vyřídil potřebné formality a přicestoval za svou milovanou ženuškou. Celkem bez problémů se zařadil do středoevropské společnosti. Vlastně bez přerušení navázal na svou celoživotní profesi, tedy zůstal dlouhodobě nezaměstnaným. Se štědrostí našeho sociálního systému i své nové rodiny byl v zásadě spokojen. Jen tu a tam vyjádřil starost o své staré nemohoucí rodiče opuštěné v jeho bývalé vlasti, protože jeho sestra i bratr jsou provázeni nepřízní osudu a také nemají již delší dobu žádné zaměstnání, takže se o rodiče nemohou řádně postarat.

Anička je zamilovaná a konečně šťastná. Po mnoha letech nudného a vlastně smutného života se konečně má o koho starat, o koho pečovat, koho obskakovat, a odměnou jí je úsměv a pohlazení.

V životě se za všechno platí, i za štěstí. Účet ještě nebyl vystaven, ale kdo ví, kolik tohle štěstí bude nakonec stát…