Jak je nebezpečné kupovati nábytek

Zralý muž, kterého nemilosrdný osud vrhl náhle doprostřed víru moderní informační doby, je stíhán řadou protivenství a neřešitelných situací. Tak, jak přicházejí, dovolím si se o ně s vámi podělit.

Nejde tu ani o nadsázku či prázdné žertování. Jde o varování a poučení, s čím se můžete na své cestě životem potkat a čeho se lze případně vyvarovat, čemu se vyhnout a jak se bránit, jde-li to vůbec.

Stalo se, že jsem si ve slabé chvíli koupil novou tiskárnu se scanem a podobnými zbytečnostmi. Celou akcí jsem prozíravě pověřil kamaráda Petra ajťáka, který vše zajistil, včetně dodávky do bytu a zapojení. Ukolébán hladkým průběhem této transakce rozhodl jsem se, že stolek pod tiskárnu si již koupím sám. Vyrazil jsem za tím účelem do nábytkového supermarketu naivně předpokládaje, že všemocný trh tam již jistě pro mě nějaký vhodný stolek připravil.

První pochybnost, zda jsem se rozhodl správně, mně vytanula na mysli hned při vstupu do obrovských prostor nábytkového supermarketu. Tři patra, jejichž konec nebyl od vchodu v dohledu, byla nacpaná nábytkem a mnoha dalšími věcmi, jejichž účel a smysl je mi dodnes zahalen tajemstvím. Jak a kde tady proboha najdu stoleček s rozměry 40x40x60 centimetrů???

Zoufale jsem upřel pozornost na tabule, které měly asi být orientační, mě však poněkud mátly. Nakonec jsem usoudil, že pod textem „Drobný nábytek“ by mohla být moje šance. Tolik zbytečností, podivností a blbostí jsem v tak koncentrované podobě dosud neviděl. Prolezl jsem to skoro celé, ale marně. Stoleček tam zkrátka nebyl.

Ani jsem nevěděl, že mě celou tu dobu pobaveně sledovala dáma, takto členka personálu obchodu, která seděla pohodlně za svým stolem a zřejmě hlídala toto podlaží. Její stanoviště bylo strategicky umístěno pod širokou rampou, takže měla dobrý přehled o dění na svém patře, avšak pro návštěvníky byla prakticky neviditelná. Můj zoufalý výraz ji nejspíše přesvědčil o tom, že je třeba mi pomoci. Chápal jsem to z její strany jako preventivní akci ve prospěch firmy. Takový infarkt zákazníka by totiž firmě asi marketingově příliš neprospěl.

„Jak vám mohu pomoci?“, pravila laskavě a se zřetelným pocitem nadřazenosti.

Zevrubně jsem popsal předmět svého zájmu a s lítostí konstatoval, že podrobná prohlídka přízemí nepřinesla úspěch.

„To tady nenajdete.“, sdělila mi celkem zbytečně, protože k úplnému seznámení s přízemím mi chyběly už jen oddělení „Ložnice“, „Sedací soupravy“ a „Svítidla“. „To musíte do druhého patra, tam je kancelářský nábytek!“, dodala přísně.

Jsa vděčen za vysvobození z marného hledání radostně jsem se chtěl odebrat k výtahu, který by mě dopravil na místo, které, jak jsem věřil, mě mého trápení zbaví. Výtah byl ovšem umístěn velmi strategicky na druhém konci přízemí, takže jsem se nakonec seznámil i s nabídkou ložnic a sedacích souprav. Po hodině usilovného hledání mi to však bylo nakonec jedno.

Druhé patro na mne dýchlo kancelářskou atmosférou a nabídkou všelijakých šanonů, stolů, stolků, pořadačů, šuplat, knihoven, poliček, židlí, židliček a všech možných i nemožných skříní a skříněk, na nožkách, na kolečkách, na zemi i na zdích, až oči přecházely. S nadějí jsem se vrhl do té záplavy. Asi po hodině jsem se z ní již bez naděje vynořil. Můj stolek tam prostě nebyl. Nechápal jsem, že všemocný trh si takovou běžnou a potřebnou věc na výrobcích nevynutil. Zbývala poslední naděje.

Na jedné křižovatce, která oddělovala jednotlivé sektory nabídky, stál osamělý kancelářský stůl se židlí a počítačem. A u počítače byla živá prodavačka, pardon, sales manager. Odhadl jsem, že prodává nábytek již delší dobu, jistě alespoň dvacet let, a tak jsem se kojil nadějí, že mi snad může pomoci.

„Čo si želáte?“, ozvalo se zpoza stolu. Přednesl jsem svoji dosud nenaplněnou touhu. „A nič ste nenašli? No, pozrieme sa do systému.“

Pozreli sme sa, a nič. Ještě jsme prošli kazové a zlevněné zboží. Nic.

 Zklamaně jsem spočinul v křesílku pro (zklamané) zákazníky. No co se dá dělat. Stolek nebude. Vtom mi zrak spočinul na jednom kusu nábytku, který stál kousek přede mnou. Uvědomil jsem si, že je to přesně takové křeslo, které nutně potřebuji, protože sezení v prastaré sedačce už mi působilo potíže s páteří, jak byla vysezená.

Hned jsem ho vyzkoušel. Ano! To je ono! To je přesně ono! Silná, masívní opěradla, která může člověk uchopit a stisknout, vidí-li a slyší v televizi naše drahé politiky, redaktory a komentátory a hrozí, že by mohl v náhlém pohnutí smyslů nevratně poškodit obrazovku. Opěrka hlavy, i postranní, která brání udušení diváka v situaci, kdy si omylem pustil jeden z mnoha hodnotných seriálů, ve kterých se již ve 126. díle vyspal každý s každým a najednou je nutno do všeobecného sbližování a odcházení zainteresovat novou generaci herců, kteří diváka uspávají svým výrazným hereckým projevem, na který není zvyklý. Spící se pak nedusí s hlavou zakloněnou v nepřirozené poloze vydávaje zvuky neslučitelné se společenským chováním, ale klidně oddychuje, zatímco na obrazovce se odehrává další citové drama.

„To křeslo beru!“, pravil jsem nekompromisně. Paní byla poněkud zaskočena tím, že chci posadit tiskárnu do křesla, ale co – náš zákazník, náš pán. Vybrané křeslo bylo béžové barvy, i dotázal jsem se, zda je mají v barvě tmavší, hnědé, neboť se znám a vím, čím vším jsem schopen křeslo v krátké době upatlat. Paní moudře nahlédla do stroje a pravila: „Áno, je tu aj hnedé. A je posledné.“ To mě nesmírně potěšilo, a tak jsme se jali bezodkladně uzavírat kontrakt. Bez překvapení se však tento obchodní akt neobešel. Ukázalo se, že mnou již koupené křeslo má naprosto stejnou barvu, jako to, které bylo vystavené v prodejně, a někdo - nejspíš se zrakovou vadou - je označil jako hnědé. Čert to vem! Přiznám se, že mi to bylo vcelku jedno. Podepsal jsem papíry a spokojeně se vydal k pokladně. Cesta to nebyla jednoduchá. Ukázalo se, že pokladny se nacházejí v přízemí v koutě, který bylo obtížné nalézt. Seznámil jsem se tak maně s nabídkou svítidel, čímž jsem obsáhl veškerý sortiment v přízemí.

Radostně jsem zaplatil, mimochodem docela příznivou cenu, asi proto, že křeslo bylo poslední (?), a vzorně se zařadil do fronty u výdeje zboží, pěkně s dvoumetrovými rozestupy, jak virus stanovil.

Nakonec jsem se dočkal a na vozíku zajímavé konstrukce odvezl pečlivě zabalené křeslo v potu tváře výtahem do podzemních garáží, abych je naložil do auta. Do auta se zadním prostorem (pro ty, kteří dobře neovládají český jazyk – space back), takového menšího kombíku.

Záhy se ukázalo, že konstruktéři automobilu nějak nepočítali s transportem křesel. Marně jsem rval vytoužený nábytek do kufru všemi způsoby a pod všemi myslitelnými úhly. Vždy chybělo pár centimetrů.

Co teď?

Nezbylo, než potupně křeslo znovu naložit na transportní vozík a vydat se zpět ke skladu. A prosit za odpuštění a požádat firmu o odvoz. Ten ostatně nabízely výrazné reklamní panely u výdeje a pokladen.

U výdeje se mezitím nashromáždilo nějak více lidí. Zaujat koupí a v euforii z úspěšné transakce zaplaven endorfiny, které mezitím ovšem rychle vyprchaly, nezaznamenal jsem, že vláda v rámci boje proti koronaviru uzavírá až na výjimky dnes večer obchody. To ovšem obecná populace již věděla a vydala se nakoupit věci k přežití bezprostředně nezbytné, jako matrace, stoly, židle, poličky, a co já vím co ještě. Nezbylo, než se obrnit trpělivostí.

Konečně jsem se dostal na řadu.

„Prosím vás, pane, já jsem to nedostal do auta, mohl bych si objednat odvoz?“, oslovil jsem skladníka, též zralého muže, čekaje aspoň malou míru pochopení. Onen muž, v tu chvíli nebývale zaneprázdněný obsluhou mnoha zákazníků, kteří kupovali pro čas karantény zcela nezbytné věci, jen přikývl a ukázal palcem někam doleva. „V kanceláři!“, dodal.

Skutečně, tím směrem se nacházel prosklený kontoár, v němž se cosi hýbalo. Neohroženě, zcela bez fronty, jsem vstoupil a přednesl svůj požadavek. Od protější stěny na mě vykulila oči jakási dáma: „Cože? Ale to trvá poměrně dlouho a my dnes zavíráme a vůbec nevíme, jak to bude dál!“

„A jak dlouho to trvá obvykle? Ostatně já na dodání nespěchám.“

„Tak tři až čtyři týdny, ale teď opravdu nevím.“, zněla odpověď.  

Hlavou mi blesklo, že pokud bych se trochu zásobil potravinami a nápoji, dokázal bych křeslo transportovat vlastními silami na zádech, neboť těch cca 500 metrů vzdušnou čarou ke svému bydlišti bych jistě zvládl i s tímto nákladem. Usoudil jsem však, možná chybně, že by to bylo nedůstojné naší vyspělé EU 21. století.

Pravil jsem tedy, že mi je jedno, kdy mi to dodají, že už to měsíc či dva se starým křeslem vydržím. Nastala panika. Takového exota tu ještě neměli. Nakonec musela zasáhnout vyšší moc. Tou se ukázala být přísná dáma, která se odněkud znenadání vynořila. Evidentně paní vedoucí.

Musím přiznat, že budila na první pohled respekt. Měla nejspíš nějakou vazbu na Brusel a pokrokovou genderovou politiku, neboť učinila vše pro to, aby svým vzhledem potlačila veškerou vlastní ženskost, kterou by mohla projevit. Typoval bych, že jedna mladá česká politička v Bruselu, která se vyjádřila o svém poslání nějak v tom smyslu, že je tam proto, aby se stala guvernérkou české provincie ve federalizované Evropě, by mohla být její dcera.

Její vystoupení bylo stručné a jednoznačné. Dopravovat se nic nebude, protože to nejde. Podrobností o příčinách této situace jsem zůstal ušetřen jak já, tak její vyděšené spolupracovnice. Nesměle jsem navrhl, že pokud by mi to nešťastné křeslo uschovali ve skladu, co nejdříve bych si je vyzvedl s využitím vhodného dopravního prostředku, který jistě seženu.

„Dobře, to je možné. Dohodněte se se skladníkem!“

„Noo… tam jsem byl a on mě poslal za vámi.“

„Ale vy to teď chcete dát do skladu, ne?!“

Na to jsem už neměl odpověď.

I tak mi spadl kámen ze srdce. Už jsem se totiž zabýval myšlenkou, že křeslo nechám v přepravním prostoru a uteču domů. Nebo je někomu z čekajících věnuji darem. Bylo tu ovšem riziko, že tak způsobím kolaps systému prodeje, a to jsem opravdu nechtěl.

Propletl jsem se mezi naštvanými čekajícími zákazníky a oslovil drze bez ohledu na čekající skladníka přímo: „Mám jít za vámi, to křeslo u vás nechám a vyzvednu si ho později.“      

Ani se na mě nepodíval a jen ukázal palcem doleva: „To musíte do kanceláře!“

„Ale tam jsem byl a oni mě poslali za váma!“, pokoušel se o mě psotník.

„Ale já už jsem to v systému vyskladnil a oni to tam musí znovu zanést, jinak to nemůžu uskladnit!“ vysvětlil mi situaci a větu doprovodil soucitným úsměvem, kroutě hlavou nad mojí blbostí a naivitou.

Vrátil jsem se do kontoáru a vyřídil vzkaz od skladníka. Tváře dam se zachmuřily a po chvíli mručíc a zírajíc do monitorů  konstatovaly, že skladník má pravdu. Jak jsem zakrátko zjistil, dostal se tím boj o křeslo do nové fáze.

Nezbylo, než zůstat i nadále ostražitý!