Jak je nebezpečné hrát si venku

Manželé Vopičkovi měli opravdu velkou radost, když nedaleko jejich bytu byla zrekonstruována a otevřena velká mateřská škola. Bylo to jako na zavolanou, už si dělali starosti s tím, kam umístí svého Pepíčka.

K zápisu šli celí napjatí, zda bude Pepík přijat, ale vše dobře dopadlo. Splňovali všechny podmínky a už se těšili, že od září vypraví Pepíka do školky a paní Vopičková bude moci nastoupit zpátky do práce. Její příjem podstatně uleví napjatému rodinnému rozpočtu a snad i umožní konečně postupně zrekonstruovat již dost zanedbaný byt.

„Je to na výborném místě a hlavně, mají tam velikou zahradu s travnatým hřištěm, tak si mohou hrát venku. To je super, všimla sis, jak tam ti kluci hráli fotbal? Tam se Pepíkovi bude líbit a důležité je, že si tam může zakopat. To víš, já na něj tolik času nemám a chtěl bych ho, jakmile to půjde, přihlásit do fotbalové přípravky, tak se aspoň něco naučí“ nadšeně komentoval otec Vopička dispozice školky.

Také dědeček Vopička, zralý to muž a podobně jako jeho syn, náruživý fanda fotbalu, byl nadšený. „Fakt krásná zahrada a hlavně to travnaté hřiště, to je paráda! Tam se ty děcka vyblbnou. Nejlepší tělocvičné nářadí je stejně příroda a vlastní tělo. A balón, samozřejmě.“

Nadšená rodina přestála zdárně čas prázdnin a dovolených, a to i v čase komplikovaném covidovou epidemií. Nastalo září a paní Vopičková vedla poprvé svou ratolest do školky. Malý Vopička se na nové prostředí adaptoval rychle a bez problémů, asi i proto, že s ním do školky nastoupili i dvě děti z jeho domovského paneláku, se kterými se již znal.

Dny ubíhaly a v rodině vládla všeobecná spokojenost.

Jednoho dne se paní Vopičková poněkud zdržela v zaměstnání kvůli ukončení nějakého velkého projektu. Vyzvednutím ratolesti ze školky byl tudíž pověřen otec Vopička. Shodou okolností měl čas i děda, a tak se dohodli, že tam půjdou společně.

Sešli se před domem a vyrazili ke školce. Když byli už na dohled, otec Vopička se najednou zastavil.

„Tati, vidíš to? Ta školka vypadá nějak jinak.“

„No, proč ne, asi to tam přes prázdniny ještě upravili a zvelebili, to by bylo jenom dobře.“

„Ale …, co to je tam na zahradě? Nějaké lešení, nebo co?“ Dlužno podotknout, že otec Vopička byl poněkud krátkozraký a brýle nosil nerad, jen když řídil auto.

„Počkej, to není lešení, to jsou nějaké konstrukce nebo co… Vypadá to jako nějaká překážková dráha. A tamhleto jsou asi houpačky, tohle zase vypadá jako nějaká trampolína… A tady je nějaký dřevěný tunel, nebo co to je … Sakra, tady je věcí, ani nevím, k čemu to může sloužit.“

Už stáli u plotu školky a nestačili se divit. Celá zahrada byla plná všelijakých podlézaček, přelézaček, oblézaček, trampolín, houpadel a houpaček, stály tam dřevěné sloupy, mezi nimiž byla natažena pestrobarevná lana, spletená do roztodivných útvarů určených patrně k lezení a šplhání. Nejvíce to připomínalo dnes populární turistické cesty v korunách stromů, naštěstí ne v několikametrové výšce, ale jen asi půl metru nad zemí.

„Táto, kde je to travnaté hřiště?“

Hřiště zmizelo pod náporem těchto asi patnácti roztodivných konstrukcí. Zbývající travnatá plocha, která by bývala ještě mohla sloužit jako hřiště pro míčové hry, zmizela pod jakousi pestrobarevnou hmotou, kterou byl zbývající (a bývalý) trávník překryt. Vznikl zde veliký kruh pokrytý neznámým umělým povrchem. Byl vyveden v jasně modré barvě, do níž byly vykresleny tajemné znaky v jiných pastelových barvách. Celému dílu vévodila obrovská zelená žába, roztažená uprostřed velikého kruhu, která byla provedena plasticky, takže vystupovala nad povrch modravého disku.

„A trávník je v hajzlu!“ hlesl děda.

Velká část plochy, kterou přímo nezabírala roztodivná zařízení a konstrukce, byla totiž pro jistotu vysypána pískem nebo jemnými oblázky. Nejspíše proto, aby se děti pokud možno nesetkávaly s různým odporným hmyzem, žížalami a jinými prevíty, které z mobilů neznají.

Oba pánové vyrostli na vsi, a tak jen nevěřícně zírali na toto urbánní pojetí přírody.

„Sakra, a kde si tady teď ti kluci můžou kopnout do balónu? Přece nebudou celé dny jen lézt po těch opičárnách jak orangutáni!“ čílil se děda. „Kdo to proboha vymyslel?“

„Ale tati, kdo ví, jaké známosti má firma, která to stavěla, tady na radnici. A konec konců, jestli je to z Evropských fondů, tak ty musí být utraceny, kdyby na chleba nebylo, jako bys to neznal.“

Děda jen mávl rukou.

Doma zasedli u kafe a vedli zádumčivou debatu o českém fotbale, který za takovýchto podmínek světových úspěchů nejspíše nedosáhne.

Vtom bouchly dveře a ohlásily tak příchod paní domu.

„Prosím tě, co to s tou školkou udělali?“ obořil se na ni hned ve dveřích manžel. „A tys mi ani nic neřekla! Hřiště zmizelo, kde si ti kluci můžou kopnout do balónu?“

„Ale nepřeháněj! Přes prázdniny jim tam postavili ty prolézačky, mně se to líbí. Aspoň se mají kde vyblbnout.“

„Prosím tě, já když jsem přišel k plotu, tak jsem měl pocit, že jsem v zoo a čumím do pavilónu opic!“

„Hele, buď rád, že máme kluka ve školce. A nedělej už povyk. Tak Pepíčku, líbilo se ti dnes ve školce?“

„Líbilo!“

„A copak jste měli k svačince, bylo to dobré?“

„Banán, maminko, banán, a moc mi chutnal!“