Jak je nebezpečné být nevěrný

Pan Slušný, muž zralého věku, je nenápadným úředníkem v jedné nenápadné firmě. Jeho život se odvíjí v pravidelných nenápadných cyklech a hlavně v klidu. Až na jednu politováníhodnou událost.

Toho dne přicházel pan Slušný do práce na poslední chvíli, což nebylo vůbec obvyklé. Běžně seděl v kanceláři již čtvrt hodiny před začátkem pracovní doby, a zatímco ostatní kolegové se teprve hromadili u kávovaru, on již pilně zíral do monitoru. Tak se stalo, že se u vchodu málem srazil s kolegou Veselým z vedlejší kanceláře, s nímž se občas ve volném čase věnoval sledování fotbalových zápasů a kulečníku.

„Ahój, co že tak pozdě? Hele, a jak to vypadáš? Co to máš pod okem? Na co nebo na koho jsi to narazil? Nebo ses píchl tágem do oka?“

„Ale to nic, jen jsem se bouchl o dveře, když jsem v noci musel…“ snažil se Jan zastavit hlasitý komentář svého kolegy, protože ostatní kolegové se již otáčeli a se zájmem sladovali scénku u recepce.

„Nekecej, to je nějaká divná výmluva. Tak o co jde?“

„Prosím tě, nedělej tady divadlo, já ti to pak vysvětlím, až půjdeme domů.“

„Tak dobrá, v pět Na růžku, ale nezapomeň, nebo si pro tebe přijdu domů!“

Úderem páté se oba přátelé sešli v útulném podniku a usadili se v koutě nad půllitrem piva.

„Tak to vybal, Honzo! To nebyly dveře, že?“

„Kamaráde, to je dlouhá historie. Víš, jak byl asi před měsícem večírek, vdávala se ta mladá kočka z účtárny.“

„No jasně, ale co to má s tím monoklem společného?“

„No, já jsem ten den byl v práci autem, vezl jsem ho ze servisu, a tak jsem nic nepil. Když to končilo a já už chtěl jet domů, připletla se ke mně Vlastička, víš, taky z účtárny, ta vyvinutá blondýna.“

„No a co ta má s tím společného? Tys to na ni zkoušel a ona ti jednu vlepila?“

„Blbost, vždyť to bylo před měsícem. Jen jsem ji nabídl, že ji svezu domů, je to mým směrem. Byla ráda, a když jsem ji vykládal před jejím bytem, dala mi pusu, jako že moc děkuje.“

„A tys ji pak sbalil! Ty lišáku, ale co by tomu řekla ta tvoje Evička?“

„Ale nesmysl, ostatně Evička by mě zabila, však ji znáš. V klidu jsem dorazil domů. Ale nějaké dozvuky přece jen byly. Ale ne ode mě. Vlastička si to všecko nějak divně vyložila a pak jsem ji začal potkávat podezřele často. A to bylo pořád jak se máš, co děláš a tak. Jednou jsem se s ní srazil ve výtahu a člověče, ona se ke mně přisála a šeptala, že jsem sympaťák, a že bychom mohli zajít na kafe. No, nevěděl jsem, co mám dělat, vždyť je vdaná. Tak jsem jí řekl, že je taky moc fajn, ale že někoho mám a že Evička strašně žárlí, což je konec konců pravda. Naštvala se a od té doby jsem se s ní nebavil. Na tom posledním večírku předevčírem už se mnou nepromluvila ani slovo, ani jsem ji nepotkal, tak jsem myslel, že už mám klid.“

„No a co to má společného s tím monoklem?“ ptal se kamarád Jirka a netrpělivě si pohrával s táckem od piva.

„Ten je ze včerejška. Šel jsem z práce a stavil jsem se u nás v obchodě pro chleba. Když jsem vyšel ven, objevil se přede mnou zničehonic nějaký chlápek, zařval, ať si tu děvku Vlastu nechám, vrazil mi jednu a než jsem se zvedl ze země a posbíral chleby a brejle, byl pryč. Tak to vypadá, že to byl ten její a myslí si, že mu se mnou zahýbá, třeba si všiml, že jsem ji vezl před měsícem domů.“

„No a víš to jistě, že to byl on? Pane vrchní, dejte nám dva rumy!“

„Vím, ona mi pak napsala, že ji to mrzí a že se za něj omlouvá.“

„Tak na to si dáme panáka. No, dej si, to je na mě. Víš, já ti musím něco říct.“

„Copak, taky po tobě jela? Nedivil bych se.“

„Víš, Honzo, to bylo tak. Na tom posledním večírku ses s ní nepotkal, že? No vidíš, já ano. Šel jsem si zapálit ven do parku a ona se tam taky objevila. A byla taková smutná, tak jsem ji zkoušel utěšit. No, a myslím, že se mi to povedlo. Aspoň mi to potom říkala.“

„Jak utěšit? Ty jsi s ní…?“

„Ano, zkrátka jsme se měli chvíli moc rádi, no co jsem měl dělat, byla taková smutná a žádoucí. A nakonec, je to tvoje vina, tys ji odmítl a ona z toho byla celá nešťastná. Člověče, vždyť v tom parku jsi měl s ní být vlastně ty!“

„Cože? Tak ona mu zahýbá s tebou a já za to dostanu po hubě? No to snad není možný!“

„Hele, ber to sportovně. Chtěla tebe a v tom parku se milovala vlastně s tebou. To je jako v případě, kdy jsou snoubenci daleko od sebe, třeba každý v jiné zemi, tak se mohou vzít i na dálku. Nevěstu si vezme někdo jiný v zastoupení ženicha a sňatek je platný. A ta bomba od manžela patřila tomu, kdo čin spáchal, a to jsem já. Takže potrestán jsem byl vlastně já.“

„Ty prevíte, já ti asi ten trest předám, abys z toho neměl trauma!“

„Klid, klid, kamaráde. Pane vrchní, ještě dva rumy! Ber život z té lepší stránky! Chtěla tě přece krásná ženská, a málem to vyšlo! Tak na to buď pyšnej! Chtěla tě? Chtěla! Tak se nediv, že se její manžel na tebe poněkud hněval, i když to pak dopadlo malinko jinak. Chápu, že tě to vzalo, a abys věděl, že s tebou cítím, máš u mě flašku slivovice jako bolestné.“

„Tak tohle jsem ještě neviděl. Takže já jsem jako virtuálně souložil v zastoupení, dostal jsem za to přes hubu a nakonec na to mám bejt pyšnej?! To je zlej sen!“

„Klid kamaráde, přes hubu jsem přece vlastně dostal já, ovšem tak nějak - v zastoupení!“