Neotevřené dopisy

Každý máme nějaký ten svůj neotevřený dopis. Schovaný v tajném šuplíku. Ať už v tom skutečném, anebo v jakémsi pomyslném šuplíku naší mysli. Těmi neotevřenými dopisy myslím všechno to, co raději schováme do své třinácté komnaty…

Před pár dny jsem si přečetl jednu moc hezkou povídku od amerického psychiatra a psychoterapeuta Irvina D. Yaloma. Jmenovala se “Nenech se zlomit” (povídkovou knížku Láska a její kat mimochodem každému jednoznačně doporučuji). 

Jednu vrstvu toho příběhu tvoří zvláštní prosba Yalomova klienta, a to aby Yalom, jakožto jeho terapeut, uschoval dopisy, které před třiceti lety napsal jakési své tajné lásce. Dopisy, které nikdy nebyly odeslány a byly v zalepených, neotevřených obálkách, měl Yalom uschovat proto, aby je po jeho smrti nenašla jeho žena, nebo jeho děti, a aby celý příběh jeho milostného vzplanutí zůstal skrytý, na bezpečném a diskrétním místě. Představa, že by byl nucen dopisy zničit, byla pro toho muže zcela nepřijatelná. Přál si, aby dopisy existovaly dál i po jeho smrti. A samozřejmě aby zůstaly neotevřené. Možná si představoval, že i v době, kdy vyhoří všechny hvězdy, vesmír potemní a přijde jeho konec, budou ty neotevřené dopisy dál plout v jakési bezčasovosti prázdným prostorem jako věčná památka jeho citu, který tak vysoko vzplanul jasným plamenem, ale nikdy nedošel naplnění. 

Zajímavé je, že samotnému Yalomovi nastavil tímto přáním velmi nekompromisní zrcadlo. Slavný psychoterapeut si ihned vybavil svůj příběh, kdy zažil něco podobného. Ted milostné vzplanutí, které nebylo nikdy naplněné a..jak to říct…realizované. Jeho tajnými neotevřenými dopisy byly jeho nikdy nikomu nesdělené vzpomínky na celý ten příběh, kdy nejspíš prožíval uvnitř své duše vášnivý milostný románek, který se jakoby konal i nekonal. Jeden z antických filozofů, tuším že to byl sám Aristoteles, pronesl něco v tom duchu, že co zakoušíme, to žijeme. Takže Yalom i jeho klient prožili nádherné milostné románky s ženami, které se o tom nejspíš nikdy nic nedozvěděly. Stejně tak, jako se to nikdy nedozvěděl nikdo jiný. Všechno zůstalo zabalené v jakýchsi neotevřených dopisech, kde kolonka Adresát a čtvereček na dopisní známku zůstanou už navždy prázdné. A ani jeden z nich nikdy neudělají to, aby dopisy zahodili nebo spálili. Ten kousek jejich životů, obsažený v těch dopisech, či vzpomínkách, si musí udržet svojí samostatnou existenci. 

Je úžasné se nad tímhle vším zamyslet trošku hlouběji. Stejně tak, jako Neotevřené dopisy, bychom to mohli pojmenovat Za zavřenými dveřmi. Ve svém vědomí zakoušíme svět. Vstupuje do něj našimi smysly a je obrovský. Naše duše si ale vytváří svými touhami, svými ideály, svými představami, úvahami a přáními ještě mnohem větší svět, než je ten, který by jsme nazvali “realitou”. Vytváříme si nepřeberné množství různých světů, prožíváme nesčíslně mnoho příběhů, milujeme i vraždíme, děláme hrdinské i podlé činy, jsme hrdými císaři svých životů ale i podlými a nelítostnými barbary…vždyť víte sami, co se děje za vašimi zavřenými dveřmi. Za těmi, které nikdy nikomu neotevřete. Nejsou tam jen hezké věci. Nejsou tam jen tajné lásky. Je tam spousta kostlivců, strašidel a zlých duchů. 

Proč to píšu? Vlastně ani nevím. Ne kecám, vím to. Dám to do jedné věty: v té třinácté komnatě, v prostoru za zavřenými dveřmi, je potřeba občas vyvětrat. A ty neotevřené dopisy, ty by bylo taky dobré rozlepit, opatrně otevřít, a zkontrolovat co v nich vlastně je. Jestli tam sedí GRAMATIKA. 

A potom zase zavřít…potichoučku polehoučku…pssst…a zase odejít.