Ona i já máme svůj pohled na svět. Zatímco ona používá svůj nemalý intelekt zcela striktně k řešení věcí pozemských, já používám ten svůj, zřejmě o něco nižší, na řešení těch nadpozemských. Ona je šťastná, já trpím.
Domnívám se, že moje manželka má velmi vysoké IQ. Nicméně, velmi taktně a diskrétně tuto skutečnost tají. Zejména pak přede mnou. O motivech, které ji k tomu vedou, jsem si vytvořil jistou teorii a dokonce ve mně již delší čas roste podezření, že své opravdové intelektuální schopnosti tají celá řada žen. Tedy těch, které nějaké opravdu mají. Ty, které je nemají, je naopak velmi rády, obvykle trapně a co nejhlučněji předstírají.
Ale zpět k manželce. Její mimořádné schopnosti a úspěchy, kterých dosahuje například ve hře sudoku, odhaluji jen zcela náhodou. Třeba když po sobě zapomene pozavírat spuštěné aplikace na svém PC. Kromě hraní logických her a řešení nejrůznějších rébusů, což činí s oblibou během kojení našeho sedmiměsíčního chlapečka, a kromě sestavování propletených cenových nabídek pro zákazníky naší rodinné firmy, což pak činí, když chlapeček chvilku spí, své vysoké IQ nijak zvlášť nedemonstruje. Nemá sebemenší tendenci sledovat populárně naučné pořady o fyzice subatomárních částic, o kvantové fyzice a kvantové mechanice. Nejeví ani ten nejmenší zájem o hluboká tajemství světa a vesmíru, který nás obklopuje. Nezajímá jí to a žije ve světě, kde hvězdy svítí na obloze jako koberec krásných malých světýlek a kde Měsíc a Slunce jsou překrásné zářící kotouče. Ona sama pak ani v nejmenším nepochybuje o tom, že se každý den vydají na svou pravidelnou pouť oblohou. Dokonce jí nechává zcela chladným tak atraktivní téma, jakým je fenomén lidského vědomí, které nám umožňuje celý ten úžasný svět vnímat, a o kterém, přes veškerý pokrok ve vědeckém bádání, nemá současná věda sebemenší tušení, jak a kde se vlastně bere. Jak ho náš mozek vůbec produkuje. Pokud jej produkuje právě on. Mojí manželku to naprosto nezajímá. Věci jsou tak, jak jsou, a jsou buď hezké a příjemné, anebo ošklivé a nepříjemné. Hlubší vlastnosti reality, která nás obklopuje, jí nechávají naprosto chladnou a ačkoli by to pro mě bylo velmi, velmi zajímavé, uzavírá jakoukoli diskusi na podobná témata nějakou záměrně banální poznámkou typu: "…vajíčka chceš na hniličku, nebo spíš natvrdo..?". Tím mě samozřejmě a s naprostou jistotou zcela knokautuje a vrátí ihned do reality. Do té svojí, kde ráno vyjde sluníčko, večer hvězdičky a měsíček, kde se lidé rodí a umírají, a tak to má být, protože takhle je to zkrátka na tom světě zařízené.
Netuším, jak vysoké IQ bylo naděleno mně samotnému, zatím jsem si ho netestoval, ale pokud mi něčeho bylo naděleno skutečně nadmíru, tak je to bezbřehá představivost, zvídavost a významná přilnavost, afinita, chcete-li, k záhadám a tajemstvím všeho druhu. Sudoku jsem nikdy nepřišel na chuť, popravdě ho ani neumím, rébusy nejsou mým šálkem kávy a ve firmě jsem spíše od globální strategie, přičemž realizaci jednotlivostí se úzkostlivě vyhýbám.
Ona i já zkrátka vnímáme svět velmi odlišně. A není se čemu divit. Když shlédnete několik desítek populárně naučných dokumentů na YouTube, od těch méně vědeckých, ale zato tajuplnějších, například takové úžasné dokumenty jako Inner Worlds Outer Worlds, Awakening, What The Bleep Do We Know (notoricky známé Co my jen víme), až po ty vědečtější, jako jsou nejrůznější báječně natočené dokumenty o kvantové fyzice, třeba Tajemný svět kvantové fyziky, Elegantní vesmír, anebo těch zcela vědeckých, což jsou kupříkladu přednášky o fyzice subatomárních částic profesora Kulhánka, už nikdy neuvidíte stejnou oblohu jakou vidí moje manželka. Moje manželka, která se tohoto všeho dobrovolně zřekla. Moje manželka tající své vysoké IQ. Které vůbec, ale vůbec nevyužívá k pokroku lidského vědění.
Na jejím nočním stolku tak najdete ucelené bibliografie severských králů detektivek, jako jsou Jo Nesbo, Johan Theorin, Lars Kepler, anebo prima čtivé thrillery od Taylor Stevensové. Na tom mém se pak vyskytují tituly typu Proč existuje svět od newyorského novináře Jima Holta, Nové teorie všeho od Johna D. Barrowa anebo Do země ticha od Paula Brokse. Od vraždy k pachateli a pak za mříže. Od hlubin vesmíru do hlubin vědomí. Ona. Já.
Kvůli této významné odlišnosti našich pohledů na svět tak u nás doma dochází k nejrůznějším zvláštním situacím. Zatímco já, nadopován nějakým novým, výživným dokumentem diskutuji se starším synem o tom, že hmotný svět je iluze vytvářená naším vědomím a že v podstatě nic hmotného neexistuje, moje manželka nenápadně poseká zahradu. Baví jí to. Výsledkem je krásně upravený trávník a k tomu třeba ještě vypletý záhon. Výsledek mojí polemiky se synem už tak slavný není. Kluk, zaujatý mým výkladem, převrhne sklenici s limonádou Sklenice se rozbije, což mě samozřejmě velmi rozčílí. "Taťko, ale vždyť ta sklenice vlastně neexistuje. Teď jsi mi to přeci říkal. Tak co se rozčiluješ? A vůbec, já taky neexistuju, ty taky ne, tak já jdu za klukama. Ty taky neexistujou, takže nevim kdy příjdu, protože čas taky neexistuje. Čau." Manželka sedí na zahradě, pozoruje své dílko, druhý syn, naše miminko, spokojeně dříme, jelikož ještě nenabylo svého kvantového sebeuvědomění a já upadám do hluboké deprese. Nikdo mi tady nerozumí. Jsem nešťastný, trápím se a rozhlížím se po tom svém iluzorním světě, kde se realita vytváří až působením pozorovatele, nic není ve skutečnosti tak, jak vypadá, a já přeci ani netuším, jaký mechanismus mi umožňuje to vše vnímat. Je to k zbláznění. Manželka si jde vařit kávu, kluk odpelášil někam pryč a já si jdu přečíst další kapitolu z Proč existuje svět. Třeba se to na další stránce už konečně dozvím a moje utrpení skončí.
Bohužel na další stránce se o tom, proč existuje svět, nedozvím zhola nic. Naopak, otázek přibývá a odpovědi jsou v nedohlednu. Než dočtu kapitolu, ona stačí poklidit dům, nakrmit dítě a znovu si jde prohlédnout posekaný trávník. Je spokojená. Mezi tím se setmělo a vycházejí první hvězdy. Přemýšlím o tom, jestli jí někdy napadlo, proč celá obloha nezáří, když je vesmír ve všech směrech plný hvězd. Vzpomenu si na jeden báječný pořad s Jiřím Grygarem, kde to Grygar velmi srozumitelně vysvětluje. Vsadím se, že je jí to naprosto jedno. Moje deprese překračuje hranici, kdy se rozhodnu k činu a opatrně se zeptám "..vadilo by ti, kdybych si skočil na pivo?" "Tak běž, ale ať jsi brzy doma. Zítra musíš dofoukat kola u kočárku a brzy ráno jedeme k babičce." Celý skleslý si jdu ke kamarádovi do našeho místního lokálu pročistit hlavu. Tam se kvantové fenomény sice neřeší, ale aspoň tam přijdu na jiné myšlenky. Což se mi také skutečně daří. Dokonce natolik, že si po hodince u piva na podivuhodnou neuchopitelnost světa a vesmíru ani nevzpomenu. Klopýtám domů a cestou kolem parku mě napadne utrhnout jednu růži a vzít jí manželce. Nemotorně tak činím a nesu svůj úlovek domů jako satisfakci, protože výzvu "..ať jsi brzy doma.." jsem zjevně porušil. Cestou čichám k růži a vzpomenu si na jeden díl série Tajemný svět kvantové fyziky. Hovoří se tam o tom, že podle posledních výzkumů je naše vnímání vůní ve skutečnosti zprostředkováno kvantovým, nikoli chemickým procesem. Podle jistého věhlasného fyzika tak vnímáme kvantové vibrace molekul aromatických látek. Nemůžu se dočkat, až to manželce povím. Ta už mě netrpělivě vyhlíží a já se horlivě hrnu do dveří, abych jí růži i s komentářem předal. Těch piv bylo trošku povícero, takže ze mně vypadne jen těžko srozumitelná věta:
"Ta růže, zlato, je kva..kva..kvantová."
Den končí, manželka velkoryse pomíjí fakt, že jsem kvantově pod parou a oba jdeme spát. Každý do toho svého světa. Ona do toho nekomplikovaného, šťastnějšího, já do toho tajuplného, neprobádaného a celkově znepokojujícího. Ona s pocitem štěstí z jeho uspořádanosti. Já s pocitem posvátné bázně a vzrušení. Z jeho nekonečné záhadnosti.
Ona. Já.
