Jak voní Čína..?

Duše každé společnosti se probouzí s vůní jejího jídla. Všichni tak asi víme, jak voní pravá a chutně připravená čína. Víme ale, jak vlastně voní skutečná Čína? Nejspíš voní každému trošku jinak.A právě o tom je můj blog. 

Vůně první.

V září bývá v Pekingu příjemných 20 stupňů. Ve čtvrtek 3.9.2015 byl krásný slunečný den a všemocná Strana si dokázala dokonce poradit i s jindy hustým a všudypřítomným smogem. Miloš Zeman si tak jako jediný západní státník bok po boku s Vladimirem Vladimirovičovem, Pan Ki-Munem, Umarem Bašírem a celou řadou dalších významných světových vůdců mohl ničím a nikým nerušen vychutnávat ze slavnostní tribuny vzrušující podívanou. Podívanou, která se běžnému smrtelníkovi jen tak nenaskytne. Po náměstí Nebeského klidu před ním v přesných rozestupech se vztyčenými hlavami pochodovalo v nažehlených uniformách 12.000 čínských vojáků, za ohlušujícího rachotu se jako ocelová povodeň přes rozlehlé prostranství přehnalo 500 tanků a obrněných vozidel, a mezi tím vším nad hlavami mocných mužů  a vykulených diváků prosvištělo více jak 200 vojenských letadel. 

Vzduch byl tehdy jistě prosycen celou škálou nejrůznějších vůní. Byl cítit olejem, spálenou naftou, potem s příměsí adrenalinu vypařujícího se z kůže 40.000 přihlížejících diváků, kteří se zakloněnou hlavou sledovali vypuštění 70.000 holubic míru. Zřejmě na znamení obranného charakteru celé té obří armády. 

Vzduch voněl zkrátka vším možným. Chvílemi možná až příliš intenzivně, protože Asie je už zkrátka taková. Příliš intenzivní. Miloš Zeman ale cítil úplně jinou vůni. A na to dám krk. Zeman cítil vůni moci. 

Vůně druhá. 

Jen o pár dní později, ve středu 9.9.2015 bylo příjemné počasí dokonce i v naší stověžaté Praze. Jaroslav Tvrdík si užíval svůj velký den. A není se čemu divit. Doby hysterického odklánění se od všeho "východního", které byly tak charakteristické pro dobu prezidentování Václava Havla, dávno pominuly. Čínský investiční fond CEFC investuje v naší zemičce od fotbalu přes média do všeho možného i nemožného a ve středu 9.9. vše vyvrcholilo otevřením pobočky Bank of China v Praze. Jaroslav Tvrdík byl samozřejmě u toho a po boku Tiana Guoli, předsedy představenstva Bank of China se ani nesnažil svojí skvělou, až rozvernou náladu, nikterak skrývat. 

Jaroslav Tvrdík se zkrátka neztratí. Na Ministerstvu obrany uměl utratit stovky milionů korun, za které si nakupoval poradce, kteří mu radili jak utratit rovnou miliardy. Dokonce se mu podařilo dovést k bankrotu ČSA, což jistě nebyl jednoduchý úkol. Zkrátka a dobře, Jaroslav Tvrdík byl vždycky tam, kde se to na účtech hemžilo minimálně osmi, lépe devíti nulami. Přičemž na směru pohybu těchto cifer mu nějak zvlášť nezáleželo. Jeden žurnalista to krásně shrnul do této věty: Jaroslav Tvrdík je zpět. Je na to Čína dost bohatá? 

Devátého září nebylo ve vzduchu cítit zdaleka tolik potu, jako před týdnem na náměstí Nebeského klidu. Zato vůně drahých parfémů známých i neznámých značek byla naprosto opojná. Jaroslav Tvrdík v celém tom oblaku vůní cítil ale něco daleko opojnějšího. Cítil totiž vůni peněz. 

Vůně třetí.

"Kýč dalajlamismu zde rezonuje již více jak dvacet let", pronesl na své přednášce v lednu 2012 Petr Hájek, bývalý vicekancléř Václava Klause. Iracionální odsuzování všeho východního z dob pravdoláskařské politiky Václava Havla tak nahradila obdobně iracionální kodifikace a následné odsuzování nejrůznějších -ismů a překrucování některých hrůzostrašných údobí ne tolik vzdálených dějin poté, co se otočilo kormidlo v dobách Václava Klause. Obojí není ničím jiným než tvrdošíjným klaněním se jednou těm, jindy oněm dogmatům. 

A tak nebudu hledat typického představitele zvýšené afinity k vůni třetí. Prostě jí dám jméno. Třetí vůně Číny je vůně poklonkování.

Aby pokrm nebyl příliš složitý, vynechám vůni strachu. Ostatně, když se rozhlédnete po internetu, najdete v souvislosti se strachem z Číny povětšinou strach z hospodářského poklesu Čínské ekonomiky. A některé další, čistě ekonomické strachy. A tak bych spíše než o vůni strachu mohl psát o vůni averze. Averze, které rozumím ještě méně, než předchozím třem vůním. Těm alespoň rozumím a rozhodně prezidenta Zemana ani Jardu Tvrdíka neodsuzuji, pochopil-li to tak někdo. Frňák každého z nás vykazuje zkrátka afinitu k něčemu jinému a já jsem zastáncem hesla Každému co jeho jest. Averze k Číně a vyvěšování tibetských vlajek jsou pro mě tak stejně nepochopitelné a dogmatické, jako jakákoli jiná tendenční snaha o porozumění tématům, která nemáme šanci obsáhnout. Pokud na to aspirují někteří agilní starostové, budiž jim to přáno. A tak budu raději psát o své vlastní teorii. Teorii skutečné vůně Číny. 

Vůně čtvrtá. Vůně pravá.

Začnu citátem z knížky Gilberta Ryleho, Pojem mysli: "Cizímu návštěvníkovi, který poprvé přijede do Oxfordu nebo Cambridge, ukazují množství kolejí, knihoven, hřišť, muzeí, vědeckých kateder a administrativních kanceláří. A on se pak zeptá: "A kde je ta univerzita?" Viděl jsem, kde zde lidé bydlí, pracují, studují, ale neviděl jsem tu univerzitu." Univerzita je zkrátka jenom způsob, jímž je všechno to, co už viděl, zorganizováno. 

A tak každý, kdo byl v Číně, viděl jistě především spousty Ćíňanů. Viděl také spousty věžáků, spousty továren a nepřeberné množství čehokoli. Kdo navštívil venkov, viděl zase něco zcela jiného. Třeba spoustu chudoby. Ale nikdo, a tím jsem si jistý, nikdo doposud nespatřil Čínu samotnou. Pokud o někom takovém víte, napište mi. Čína samotná je způsob, jak celá ta obrovská země funguje. A tak můžu psát o vůni milého, inteligentního Číňana, anebo Číňana zlého, nepřejícího a vzteklého. Můžu hovořit o vůni skvělého čínského výrobku, stejně tak jako o zápachu čínského nefunkčního plagiátu. Stejně tak, jako můžu psát o vůni vzteklého či milého Američana, Nora či Čecha. Pravá vůně Číny je tak jen a pouze vůní odlišnosti.Necítím tak ani nutkání podlézat bohatému Číńanovi, touhu poklonkovat mocnému Číňanovi, stejně jako necítím potřebu soudit skutky Číňana komunisty z dob Kulturní revoluce. Nemám z Číňana strach, ale ani necítím náhlý bezhlavý pocit zamilovanosti, jako Jaroslav Tvrdík. 

Mám rád vůni Číny, která je pro mě vůní něčeho jiného a odlišného. Vůní odlišnosti všech Číňanů, které jsem doposud potkal. S některými jsem dokonce jedl čínu u jednoho stolu. A chutnala mi, stejně tak jako  chutnala okolo sedícím amíkům, kteří si k té číně připíjeli s velmi veselými Dány. 

A tak ten svět je. Ani takový, ani makový. Je pouze a jen takový, jak voní každý jednotlivec.A z toho je pak namíchaný celý ten parfém značky Homo sapiens.  

A víte, jak vlastně každý z nás voní? 

Jedinečně.