Intuice, karma, zloději a blog za 400 €

Všechno zlé je pro něco dobré. I když vám to pocuchá nervy a pocit křivdy se vryje hluboko pod kůži. 

Moje matka mě vždycky rozčilovala rčením “já jsem si to myslela”, anebo rovnou “já jsem to věděla”, přinejmenším pak “já to tušila”. Než jsem se jí stačil zeptat “a proč jsi tedy něco neřekla?” rychle dodala “nechtěla jsem nic říkat, abys neřekl, že zase sejčkuju.”

  Kdykoli nastal nějaký karambol, nebo se přihodilo něco nepříjemného, vytasila se s jednou z těchto hlášek. Zásadně “po akci”, kdy je každý generálem, jak se říká. Samozřejmě nikdy nebylo možné ověřit, co si moje matka skutečně myslela a jestli přeci jen nějaké to tušení neměla. Vzhledem k tomu, že tuhle hlášku používala prakticky neustále, když se něco nemilého přihodilo, tak by buď musela mít schopnosti vědmy, anebo trochu kecala a přeháněla. Anebo od obojího trochu. To ví jen ona. 

  Dneska jsem si na tu její intuici vzpomněl. Možná na tom přeci jen něco bude. Třeba jí fakt má a třeba je dědičná. Já jí totiž taky čas od času mám. Najednou se mi začne zdát, že něco není v pořádku, že se něco chystá, že se něco zvláštního, obvykle pak nepříjemného, karambolického, přihodí. A ono se to pak skutečně stane. Ale konec nekonkrétnosti, musím se vypsat z toho, co se mi stalo dneska. 

  Trávím měsíc dovolené na Mallorce. Pod pohořím Tramuntana, v útulné, kamenné fince s bazénem, v bezpečné vzdálenosti od civilizace, jinak to na Mallorce ani nejde, ale zároveň na odlehlém místě mimo ni. Je to příjemná změna, po letech dovolených strávených v hotelích praskajících ve švech pod náporem turistů, po letech čekání ve frontách v hotelových kantýnách a na hotelových recepcích. Zkrátka idylka, kterou jsem si letos mohl dovolit a proto tomu bez ostychu říkám skutečná a pravá dovolená. 

  Neurotický člověk, jako jsem já, který navíc vyrůstal v rodině, kde se neustále vznášelo tušení nějakého karambolu, dokáže být takovým klidem a pohodou dosti zneklidněn. Každý den větřím, kde vykoukne nějaký ten bubák a tu idylku naruší. A ono nic. Den po dni si užívám nerušeného klidu a zvykám si na něj. Není totiž jednoduché si zvyknout na to, že člověk nic nemusí a že může celé dny trávit tak, že prakticky nic nedělá. 

  V rozpoložení tohoto těžce nabytého pocitu klidu a míru jsem se dneska vydal na celodenní výlet do 30 kilometrů vzdálené Palma de Mallorca. Palmu miluju a byl jsem v ní x krát. Vyrazil jsem hned po ránu, v neděli, kdy je na silnicích pusto a prázdno. Zaparkoval jsem nedaleko katedrály v poloprázdném podzemním parkovišti a vydal se krátkou procházkou směrem ke katedrále. Centrum města, hemžící se obvykle tisícovkami turistů, bylo téměř liduprázdné. Posnídal jsem ve stylové kavárně Capuccino, přímo vedle katedrály. Pak jsem se vydal po schodech vzhůru k té nádherné dominantě města a tam, na těch schodech, tam to prostě všechno začalo. 

  Uprostřed schodiště seděl žebrák. Tedy v tu chvíli jsem si to aspoň myslel, že je to žebrák. Z nohavic a z rukávů mu koukala jakási torza zkrácených končetin, byl tak nějak podivně zkroucený, nachýlený na stranu a v té krátké ručičce držel kelímek na milodary. Chtělo se mi jít dál, žebrákům obvykle moc nedůvěřuju, ale tentokrát jsem byl velkorysý. Peněženku jsem měl pečlivě schovanou v batohu, na ochranu před zloději (jaká ironie, viz později) a tak jsem musel zastavit, sundat ze zad batoh, vylovit peněženku, vybrat pětieurovou bankovku a s pohledem plným účasti tu bankovku hodit žebrákovi do kelímku. 

  A přesně v ten moment se objevil první závan té mojí zděděné intuice. Doslova a do písmene mi v hlavě proběhla tato věta: “každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán.” Blbost, zatřásl jsem hlavou a kráčel dál po schodech. Ale tušení, že se něco přihodí už bylo ve mně. 

  Prošmejdil jsem uličky v centru, křížem krážem jsem chodil naslepo jednou doleva, jednou doprava a s nadšením si užíval tu starobylou atmosféru města. Pak jsem se rozhodl pro okružní jízdu městem ve vyhlídkovém dvoupatrovém autobuse bez horní střechy. S tím, že si vystoupím u hradu Belever a zkusím na stěně věže najít nápis, který jsem tam vyryl před skoro dvaceti lety. 

  Autobus jezdí každých 15 minut, a za chvilku už jsem nastupoval. Autobusákovi jsem dal spropitné 6 euro, což není málo. Ale měl jsem přeci skvělý den, super náladu a chtěl jsem jí sdílet obdarováním žebráka a rozdávání spropitných všude, kam se vrtnu. Když mi autobusák halasně děkoval, pocítil jsem druhý závan intuice. Něco se stane. 

 Na parkovišti mě zastavil divně nesourodý pár. Tlustý pán s propocenou košilí a žena s asijskými rysy. Lámanou angličtinou mě prosili, abych jim rozměnil dvě eurovky na čtyři padesáticentovky, že žena potřebuje na WC. V tu chvíli mi na tom nepřišlo nic divného (později snad všechno, včetně toho, že široko daleko žádné WC nebylo). A tak jsem opět sundal batoh, vylovil pečlivě schovanou peněženku a začal hledat drobné. Ten tlusťoch i ta podivná polo-asiatka mě obstoupili, on pořád něco rozkládal rukama a brebentil a já se poloslepý z poledního mediteránního slunce vrtal v přihrádce na mince. Našel jsem jenom tři 50ti centové mince. Tlusťoch mi ale podával 2 eura. A tak jsem mu ty drobáky dal a řekl jsem mu, že ať si tu dvoueurovku nechá. On halasně děkoval a poplácal mě po rameni. Spokojeně se zpod šikmých očiček usmívala i jeho společnice. Pak jsem šel k hradu a bum, závan intuice číslo tři. Za každý dobrý počin je člověk obvykle po zásluze potrestán. Ze schodů ke hradu jsem se ještě ohlédl na parkoviště, ale tlusťoch a poloasiatka byli už ti tam. Chvilku jsem přemýšlel o tom, jaké WC to vlastně měli na mysli, když jediné je uvnitř hradu a navíc je grátis. Potom jsem mávnul rukou a šel dál. 

 A teď to celé zkrátím. Prošmejdil jsem Belevér, nápis jsem sice nenašel, ale zato si vybavil spoustu příjemných vzpomínek na všechny ty dovolené ma mojí kultovní Mallorce, naskočil jsem na vyhlídkový bus a vydal se zpátky do centra. Tam jsem se usadil ve své oblíbené restauraci MobyDyk a celý vyhládlý si objednal pořádný hovězí steak. Nic extra lehkého do toho horka, ale hlad je hlad. 

 Přišlo na placení. Vylovil jsem z batohu dneska už po čtvrté svou pečlivě schovanou peněženku a milionkrát nacvičeným pohybem zajel prsty do přihrádky na bankovky. 

 A ONA BYLA PRÁZDNÁ!!! 

Zmizely nejen bankovky, ale i parkovací lístek k zaparkovanému autu. Což je samo o sobě průšvih. Nic jiného, jen bankovky, do kterých byl vložený ten zatracený lístek. Zůstaly mi doklady, platební karty, zbrojní průkaz, všechno na svém místě. Jen ty peníze, ze kterých jsem tak štědře obdarovával, ty byly pryč. Ta přihrádka na bankovky vypadala, jako by jí někdo vyluxoval a vyleštil leštěnkou. 

 Hrůza, děs, naštvanost, pardon nasranost, pocit neskutečné křivdy a lapání po dechu. 

 “Do prdele, já tam měl 400 euro!”, vykřikl jsem na číšníka, který mi sice nerozuměl ani slovo, ale pochopil během sekundy vše. Prázdná peněženka. Zatvářil se znepokojeně, ale spíš měl strach, jestli budu mít na útratu. Lehce jsem se rozklepal. 

 Zaplatil jsem nakonec kartou a dal jsem číšníkovi v ten den svoje poslední, třetí dýžko (“teď už je to jedno”, pomyslel jsem si) a naštvaně a rezignovaně odkráčel řešit situaci kolem auta. Tam mě potkalo naopak štěstí v podobě ostrahy parkoviště, která mi pomohla se z parkoviště dostat i bez platného lístku a ušetřila mě pokutě za ztrátu lístku, která byla ve výši celodenního parkovného. “Tak aspoň že tak,”, pomyslel jsem si. 

 “Já to tušila.”“Já jsem si to myslela.”“Já si to říkala.”

V hlavě mi zněly mnou tolik nenáviděné hlášky mojí matky. Přesně tyhle slogany, které mi vnitřní hlas šeptal na schodišti po obdarování žebráka, v autobuse při projevu zbytečné velkorysosti k autobusákovi, na parkovišti, když jsem udělal tu fatální chybu a nalétl extrémně šikovnému párečku zlodějů.  

 No jasně že mě obral ten tlusťoch se svojí šikmoočkou. Byli sehraní a naprosto profesionální. Klobouk dolů. Vybrali mi peněženku přímo v mojí vlastní ruce a já si ničeho nevšiml, protože mě tlusťoch zkušeně zaměstnal tou svojí gestikulací a máváním rukama. Šikmoočka mi šikovnými prstíky sáhla do peněženky a lupla mi eura i s lístkem od auta. 

 “Já jsem takovej kretén,” řekl jsem si a šlápnul na plyn. Jízda mě trochu uklidňovala, ale lítost, smutek, křivda a zlost přetrvávaly. 

 Když jsem dorazil zpátky do finky, něco mě napadlo. Otevřel jsem mobil a zvětšil si fotku toho žebráka na schodech ke katedrále. A už tak tak přecházející vztek opět nabral na síle. Ten žebrák neměl znetvořené ruce. Tak divně zkroucený byl proto, že je měl šikovně schované za zády. A na zápěstí pod košilí měl očividně poměrně luxusní hodinky. Toho jsem si před tím nevšiml. Na prsteníčku měl masivní zlatý prsten. Ani toho jsem si nevšiml, když jsem mu do kelímku vhazoval soucitně tu mojí ušmudlanou pětieurovku. 

 Mrsknul jsem mobil na stůl a zabořil hlavu do dlaní. Od toho setkání se žebrákem jsem fakt měl tušení, že se něco stane. A stalo se. Přišel jsem o spoustu peněz. Proč zrovna já? Dávám si takový pozor, všechno mám pečlivě schované v batohu se systémem proti zlodějům. Nejsem už dávno zbrklý a roztržitý. Jsem opatrný, vnímavý. Navíc jsem velkorysý, laskavý a ochotný komukoli kdykoli pomoct. Nic se přeci na tomhle světě neděje jen tak. Co si ale z téhle příhody vzít? Má to být pro mně nějaká forma poučení, výuky života? Je to součást karmy, to bezpochyby. Té mojí, i těch zlodějíčků. Moje zůstala bez úhony, uvnitř sebe jsem jim za pár hodin odpustil. A ta jejich, tu nemůžu soudit. A ani nebudu. 

 Tak k čemu to celé je? 

 Možná k jediné věci. Dlouho jsem nenapsal žádný blog. Roky. A přitom tak toužím začít zase psát. Nejradši bych napsal celý román. Námětů mám mraky. Ale ne a ne se rozhoupat. Souvislejší text, byť jeden blbý blog, jsem nenapsal skutečně možná deset let. 

 A tak je možná právě tohle ten dar. Dárek v podobě jednoho blogu. Přišel mě na 400 euro. Čert je vem. Život je krásnej. A stojí za to. 

 Ale ještě něco musím napsat na závěr, nemůžu jinak.

 Zlodějíčci všech zemí, já vám sice odpouštím……ale jděte prosím už do prdele :-)