Chvíle před úžasem

Miluju tenhle okamžik, kdy cítím, že jsem jen kousek od NĚČEHO, že se skoro můžu dotknout svého snu. 

V literatuře se občas objeví zvláštní výrazy, které neurčitě vnímáme, umíme se jich zlehka dotknout, ale obávám se, že si je v sobě neumíme věrně přehrát. Třeba tenhle: zůstal stát v němém úžasu. Já když si tohle přečtu, tak zavřu oči a vidím následující scénu - vidím se zezadu, stojím s rukama podél těla, prsty na rukou roztažené, dlaně vytočené směrem dopředu, hlava mírně vzhůru, tvář ozařuje proud světla, na sobě mám volnou košili, se kterou si pohrává lehký protivítr, stejně tak jako s mými vlasy. Stojím na vrcholku hory, na okraji skalnatého výběžku a přede mnou se rozevírá NĚCO. To NĚCO už ale nevidím. Je to reprezentováno jen tím proudem světla, který se do mně opírá a tím mírným větrem, který představuje ta vlající košile a vlasy. 

Přesně tuhle scénu mám v sobě a přehraje se mi, když si chci vyvolat a přehrát představu, kterou by jsme nazvali němý úžas. Takové němé WOW, kdy člověk znehybní, je zaplaven světlem, čas se zastaví, ocitnu se v jakési prozářené bezčasovosti a jen tak stojím s pocitem, že se v tom proudu světla zcela rozpustím. V té scenérii vůbec nejde o to, co je zdrojem toho úžasu. Ten úžas zde prostě je přítomen, ale není dokončený. Není dokonaný. Já jsem velmi blízko něj, ale nejsem jím pohlcen, protože to prostě nejde. Pořád ještě něco vnímám, něco pociťuji a pořád jsem to já se vším, co obsahuji. V ryzím úžasu už bych to pak já nemohl být, hranice mezi mnou a světem by se musely rozpustit, zbořit a můj subjektivní svět by přestal existovat. Jen těžko to jde vyjádřit, tu tenkou hranici, mezi tím být před úžasem a změnit se v úžas. Proto jsem tenhle moment nazval Chvíle před úžasem. 

Je to ten nejkrásnější pocit, jaký znám. Je to ta chvíle, kdy se před vámi něco neskutečného vynoří. Nějaká možnost, nějaká lákavá verze vaší budoucnosti, nějaká nenadálá, ale vysněná příležitost. Nebo se před vámi rozprostře nějaký neskutečný výhled, stává se mi to třeba v horách, když šplhám na nějaké místo s vyhlídkou, hodiny vidím jen skály a zakouším únavu, a najednou bum, je to tady, jsem nahoře a rozevře se přede mnou, pode mnou a kolem mě neskutečná scenérie. I tak tenhle moment nazývám Chvílí před úžasem. Cítím neskutečnou krásu, onu bezčasovost, kterou jsem zmínil, jakési příjemné sjednocení…ale pořád je tady pocit, že jsem ještě malý, maličký kousek od toho, ale nejsem v TOM. Jsem jen Chvíli před úžasem. Pořád ještě vím, že jsem jen pozorovatel, že za chvíli zase půjdu dál, že to celé zmizí a nikdy ta scenérie, ten úchvatný pohled, nebudou beze zbytku otisknuté uvnitř mojí mysli. Tyhle momenty jsou právě tím okamžikem, kdy saháme intuitivně po kameře, po mobilu s foťákem a zběsile si to celé fotíme s tím, že si to aspoň vyfotíme. Výsledek je ale plochý, placatý, 2D, a ta naše vnitřní přehrávka už nikdy není taková. Nikdy není taková, jako byla v tu Chvíli před úžasem. 

Pokud stejně tak jako já často přemýšlíte o tom, jaký smysl dát svému životu, tak nabízím jednu možnost: ať už jsou kulisy vašeho života jakékoli, ať už je realita jaká chce, zkuste co nejčastěji pobývat v té Chvíli před úžasem. Když už nemáte kolem sebe nic, nad čím by se dalo užasínat, zkuste užasnout nad nějakým svým snem, představou, touhou nebo přáním. Je jedno co je kolem vás, i ta představa vás do Chvíle před úžasem spolehlivě dopraví. Zkuste to a váš život bude bohatší. Já už bych bez těch svých Chvil před úžasem nemohl žít.   

A ještě něco…na té cestě těsně před úžas mějte štěstí a mějte odvahu. Bez té to totiž nejde :-)