A teď mi řekněte, jaký je mezi námi rozdíl?

Život v emigraci, ať už pro vás zní všelijak, dál mi svobodu myšlení, otevřel mi svět a umožnil uvědomit si bludné názory přicházející ze západu. 

Je mi ctí setkat se s lidmi z celého světa, být jejích přítelem, poznát jejich národ a náboženství z pohledu obyčejného člověka, abych si opět uvědomila, jak nás Amerika svými teroristickými názory hloupě oblafla. Jsi arab, jsi terorista. 

Ovlivněna propagandou západního světa jsem se po dlouhou dobu vyhýbala lidem tmavé pleti, ciziho národu a neznámé víry, dokud jsem nebyla v práci nucena s ními přijít do styku. Netrvalo dlouho, abych byla s úžasem překvapená s jak milými, laskavými a obyčejnými lidmi mám tu čest pracovat. 

Na hidžáb zdobící tvář mé nejmilejší kamarádky jsem si zvykla okamžitě poté, co jsme si v práci s úsměvem padly do oka a tak, jak ona s úctou respektuje mnou osobnost, národnost i víru, tak já na oplátku respektuji její osobnost, národnost a víru. A když se setkávám s hloupými názory, tak mám chuť na protest obléct si hidžáb, abych se posléze mohla lidi ptát, “A teď mi řekněte, jaký je mezi námi rozdíl?” 

Před jedenácti lety jsem opustila Českou republiku a spolu s ní jsem opustila strach z nepoznaného, předsudky k víře a předpokladu vůči národům. Naučila jsem se, ať už jsme odkudkoliv, všichni jsme stejní, prostí lidé, kteří touži žít v klidu, pokoji a míru.   

Jednoho dne jsem přijala pozvání na svatbu mé kamarádky z Indie a byla jsem překvapená veselím plné barev, rytmické hudby a náboženských zvycích, které mi konečně dali odpovědi na otázky, “Proč je moje kamarádka každý den tolik šťastná? Proč úsměv z její tváře nikdy nezmizí? Proč já se necítím stejně? Co jen dělám v mém životě špatně?”

Úhled pohledu, stav mysle, touha po dosažení american dream. Touha po dosažení american dream, za kterým se od devadesátých letech minulého století ženeme, špatně nastavila úhled pohledu na spokojený život, který změnil náš stav mysle, kdy se mylně domnívat, že jenom honba za statky nás může učini dokonalé šťastnými. 

Začala jsem se zbavovat věci. Začala jsem minimalizovat svůj život. Přestala jsem nakupovat něco, co nepotřebuji. Přestala jsem vyhazovat věci jen proto, že jsou staré a ošuntělé, když mi můžou ještě nějakou dobu posloužít. Začala jsem být spokojená, usměvavá, radostná a někdy mám takový pocit, že i šťastná.

Že můj šatník není nejnovější? A co má být? Že můj telefon je laciná šunka s prasklým displejem? A co má být? Že mám přirozenou barvu vlasu? A co má být? Že jedu na dovolenku o samotě? A co má být?

“Ty jsi single? A ještě k tomu jedeš sama na dovolenou?” diví se lidé tam u nás (Česká republika). Když pětatřicetiletá žena řekne, že je single, neplanuje rodinu a hodlá cestovat sama, společnost ji prohlási za ezoteričku, hrůzostrašné zjevení, čarodějnici posedlou ďáblem, kterou je zapotřebí upálit na hranici. Ale když totéž o sobě řekne muž stejného věku, v očích jiných je za hrdinu, nebojácného dobrodruha objevující svět, kdy všichni touží být v jeho společnosti a naslouchát vyprávění z cest. Musím se tedy ptát, “A teď mi řekněte, jaký je mezi námi rozdíl?”

Kdo určuje, co je správné a co špatné? Kdo určuje, co smíme a co nesmíme dělat? Kdo určuje, kdo jsem a kdo nejsme? Jak se můžeme vyhnout vlivům a názorům druhých ovlivňující naší osobnost? Kdo určuje, koho se bát a koho ne? Kdo určuje, čemu věřit a čemu ne? 

Když zestárnu nechám si přirozenou barvu vlasů a budu ji nosit hrdě stejně tak, jako muž, jenž přirozenou cestou přišel o vlasy. Naučili jsme je nestydět se za přirozené známky stárnutí, tak proč já bych se měla stydět za svůj věk a barvit si kvůli tomu vlasy? Jaký je rozdíl mezi ženou a mužem stejného věku?

Sebevědomí. Není žena, která by se mylně nedomnívala, že s přibývajícím věkem klesá její krása a tak, aby si dodala trochu sebevědomí, touží skrýt svůj skutečný věk. Zatímco mužům stejného věku sebevědomí překypuje, netrpí jeho nedostatkem, přičemž je jím jedno, jak u toho vypadají. Ale proč je tomu tak? Kdo nám řekl, že stará žena není hezká žena? 

Měli bychom se začít tázat, kým my sami chceme být? Jaké hodnoty chceme uznávat? Jaké přátele kolem sebe chceme mít? Počem my sami toužíme? A o čem sníme? Jak my sami chceme žít? 

Život v emigraci mne naučil být člověkem. Denně se modlím k Bohu Krishna, aby mi dál dostatek odvahy své přátele z ciziny chránit a zahrnout soucitem, něhou a láskou. 

Pokud máte ve svém okoli někoho, kdo není čech, usmějte se na něj a popřejte mu hezký den, jelikož jedině lidské přátelství upřímné od srdce se v tomto světě počítá.