My, jako lidé

“Být sama je v naprostém pořádku,” ubezpečila mne kolegyně vřele od srdce a s úsměvem na tváři poté, co jsem se jí svěřila s obavami. Namísto abych si znovu vyslyšela rady, co dělám špatně a co musím změnit, 

dočkala jsem se pochopeni, “Jak jinak chceš zjistit, kdo jsi a jaká síla v tobě dřímá?” 

Jsou 4:30 ráno a v tom zazvoní budík oznamující příchod nového dne. Skutečnost, že stávám do práce příjmu s vděkem bez naříkání a reptání, a když scházím po schodech dolů do kuchyně pro rychlou snídaní, v duchu se ptám, “Kdy jsem začala vnímat den strávený v práci s mými kolegy jako den požehnaný, který stojí zato vychutnat si od prvního okamžiku?” 

Vyrůstala jsem ve společnosti, kde práce byla považovaná za nutné zlo, kterým je nezbytné projít a jen volné dny o víkendu a dovolenkách stálo za to žít. A pak nastalo období mládí a boom sociálních sítí, které na nás tlačily se zahájením výdělečné činnost s převratnou kariérou ještě před získáním maturitního diplomu. Pokud se tak nestalo z pohledu potenciálního zaměstnavatele jsem byla líná a neperspektivní, kde bych zaručeně selhala i jako prodavačka v Lidlu vykládající zboží do regálu. Televizní reklamy nám neustále tlačily nesmysly o řasenkách prodlužující oční řasy, zázračné diety pro štíhlou linii a neskutečně báječné dovolené na Malých Divách, jejíž slogan na nás křičel, “Nebyl jsi tam, jako kdy by jsi nežil.” Do toho všeho se ještě přidaly i seriály o mladých, talentovaných, moudrých lidech zvládající překonávat každou životní překážku levou zadní bez obtíži, zatímco z rádia na nás hučely písně s textem, “Buď svá, za každou cenu musíš zůstat svá,” nebo “Bez lásky se mi nechce být, bez lásky nemá cenu žít.” 

Kdo by se z toho nezbláznil? Není divu, že si tolik mladých lidi minulý rok sáhlo na život. Obtížné období mládí, kdy si člověk není jistý, kým je a co od života prahne získat, je vystaveno neustálé kritice pod drobnohledem společnosti, kde i ten nejmenší prohřešek se bere jako osobní selhání a horko těžko se jej odpouští.

Musím se ale ptát, proč jsme vystavení neustálému tlaku s příkazy, jak máme správně žít a pokud tak nečiníme jsme asociáli nezasluhující porozumění a přijetí? Proč je nám zatěžko snažit se pochopit druhé a odpovědět si na otázku, “Proč se chovají, jak se chovají?” Proč si vlastní kritiku a poučování nenecháme pro sebe? A proč raději neotevřeme vlastní srdce a nezahrneme lidi ve svém okolí soucitem a láskou? Nebylo by to snazší, krásnější a přátelštější? 

Je pět hodin ráno a  přistihnu se, jak si zvesela vyšlapuji cestu do práce, abych se znovu mohla shledat s moji dobrou kolegyni, která je jako drahokam ukrytý ve skále. Na povrch se jeví šedě, obyčejně, nijak zvláštně, oblečená do obnošených šatů, s šedinami překrývající původní barvu vlasů, tiše kouřící cigaretu za cigaretou. Ale když se vám povede rozbít hrubý povrch skály, dostat se do její hloubky, odkryjete třpytivou krásu drahokamu něhy, lásky a úcty, od které jen těžko lze oči odtrhnout, aniž byste se okamžitě nezamilovali. “Trvalo mi mnoho let smířit se s osudem, který mne připravil o nejhlubší pocit lásky, jako jen matka k vlastní dceři může cítit,” prozradila mi na sebe v průběhu rozhovoru. “Dnes jsem vděčná, že jsem od života dostala šanci procitnou ni.”   

A když se tak rozhlédnu na halu kolem sebe ve které pracuje bez mála stovka lidí, v duchu se ptám, “Kdo z mých kolegů prošel bolestivou životní zkušenosti?” 

Každý člověk bez rozdílu, kterého na své pouti životem potkám, zaslouží si ode mne slyšet přátelská slova plná pochopení, jelikož jedině tak mohu zabránit, abych jím svou lhostejnosti, bezohlednosti a apatii nezpůsobila zbytečnou bolest. Nikdy nevíme, kdy přijde poslední den kohokoliv z nás tady na Zemi. Co tedy toužíme říct člověku, který dnes zahyne? Pak už bude pozdě se na něj usmát a říct mu, “Miluji tě.” 

Samota mne naprosto osvobodila. Dala mi čas na výuku v oboru osobního rozvoje. Dala mi čas popřemýšlet, co já samá toužím druhým lidem předat. Naučila mne jednat a chovat se tak, abych nikoho svou neomalenosti neranila. Samota mi dala moudrost a vděk, za každé nové ráno, které vnímám jako příležitost k vyjádření své lásky a úcty k druhým. Samota mne naučila, kdy je zapotřebí mluvit nahlas, a kdy je nezbytné mlčet. Naučila mne milovat ticho a brát ho jako lék. 

Samota mi položila otázku, “A co ve skutečnosti chceš dosáhnout ty sama pro sebe?” Na to jsem ji s lehkosti u srdce odpověděla, “Toužím dosáhnout nejvyššího stupně moudrosti.” 

Moudrý člověk přijímá chválu a uznání s pokorou a úctou, těší se z maličkosti a nebojí se vést skromný život. Moudrý člověk uznává víru toho druhého, nepopírá ji, neshazuje ji a nezesměšňuje ji. Moudrý člověk se nepovyšuje, nikoho neponižuje a nemá potřebu lidi okolo sebe měnit a poučovat. Moudrý člověk nemluví o sobě, ale poslouchá druhé, neboji se zastat se slabšího nebo pomoct cizímu člověku. Moudrý člověk se neboji přiznat se k vlastní vině a nést důsledky s ní spojené. Moudrý člověk nežije, jako kdyby měl žít na věky, ale využívá každou minutu svého vzácného času na sebezdokonalování. Moudrý člověk se smrti neboji.

Osud si s námi pohrál a zařídil, aby se jedna Češka ve fabrice někde na severu Anglie seznámila se španělskou ženou, která již toho nejvyššího stupně moudrosti dosáhla. Stala se mým idolem, přítelkyni a učitelem. Nejvyšší stupeň moudrosti se nevyučuje na žádné univerzitě a nikdy od nikoho za jeho dosažení neobdržíte diplom, ale stačí pronést jen jedinou větu a každý okamžitě pozná, že jste jej hoden. 

Prokázat vůči člověku lásku je ten nejkrásnější a nejryzejší pocit, který my, jako lidé, můžeme někomu darovat.