Jsem žena, snesu všechno

Pohlédla jsem na dům a nebylo mi dvakrát veselo. Byl první jarní den, slunce příjemně hřálo, lide se s úsměvem na tváři procházeli rozkvetlým parkem, zamilované páry jiskřily ideály, jen mne při pohledu do jeho oči zamrazilo.

Nikdy předtím bych nevěřila, jak nepříjemný může být pocit návratu na místo, kde každý z nás měl by poznat jen klid, pokoj a bezpečí.  

Nevážil si mne jako ženu a matku jeho děti. Nešetřil nadávkami, sem tam do mne žďuchl nebo kopl tvrdou podrážkou bot, a pak se tomu opovrženě smál. Jeho smích se mi pokaždé trýznivě zarýval do uší, přičemž mou duši cupoval na cucky. Ne jednou pozvedl ruku, když jsem odmítala jít mu po voli. Pokaždé jsem k němu pocítila nenávist, vztek a znechucení a zároveň jsem se obávala, že nastane den, kdy bude schopen dopustit se násilí i na našich dětech. 

Nevadilo mi, když ubližoval mne. Jsem žena, snesu  všechno. Strach, bolest, ponížení, hlad, zimu, zášť… Nebylo jediného chladného citu, kterého bych nepoznala a nedala si s ním rady. Zklamání v lásce a v životě manželském obalili mé emoce hrubou vrstvou ledu neumožňující mému srdci procitnou a prohnat mým tělem vroucí krev, která by mne s naději v dobrý konec probudila zpět k životu.

Byl první jarní den, sluníčko příjemně hřálo, ale já jsem se třásla zimou, i přestože jsem byla zahalená do zimního kabátu. Cítila jsem studený nával obav, které tady na mne věrně čekaly, a přitom jsem toužila rozpustit se jako ranní pára na louce, stát se neviditelnou a nehmatatelnou, abych už nikdy namísto vřelého objetí nemusela pocítit palčivý dopad řemene.

“Vítej zpátky doma,” přivítal mne můj věrný přítel strach. “Stýskalo se nám,” připojila se k němu moje věrná kamarádka bolest.  

Vzpomínky se vynořily zpátky na povrch a spolu s nimi i nenávist k sobě samé za nedostatek odvahy a nadbytek pochybnosti, které mi dodávaly víru, že jako samoživitelka čtyř děti bych zaručeně selhala, ať už v hmotném zabezpečení všech potřeb mých děti, anebo ještě hůř v samotné výchově. Představa, že by mi někdy děti řekli, “Nenávidím tě,” jelikož nedala bych si rady, abych jím k Vánocům pořídila nejnovější telefony předražené značky Samsung, mne sice trápila, ale ne natolik jako úděs před návštěvou přes plexisklo v nejpřísnější věznici v zemi.  

Říkávala jsem si, “Ať si mne bije tak moc, jak chce, hlavně když dá dětem pokoj.” Měla jsem strach jedině o děti. Ve snech mne strašila představa, že mu jednou v opileckém rozmaru nebude stačit vybít si vztek na mne, a proto vstoupí do dětského pokoje a vztáhne ruku na nic netušící děti. Vždy jsem se s trhnutím probudila celá zpocená, lapala po dechu a toužila na celý sen zapomenout. Před očima jsem měla hrůznou scenérii, jak mne děti volaly a prosily o pomoc, ale já jsem nebyla schopná zvednout se z podlahy a jít ho zastavit. Ležela jsem tam jako přibitá, přestože jsem se vší silou pokoušela rukama od podlahy odstrčit. Svíjela jsem se v bolestech a zoufalstvím z toho, jak moc jsem slabá a neschopná, abych mohla své děti ubránit před tupými dopady otcova hněvu. A když jsem tam tak ve tmě ležela v jedné posteli vedle toho netvora, marně jsem se namáhala znovu usnout.

Nemilovala jsem ho, proto jsem v posteli udržovala mezi námi odstup, aby se mne nedotýkal, a abych ani já omylem nezavadila o jeho tělo. Pokaždé když dostal chuť uspokojit své potřeby, s odporem jsem držela, nechala ho, ať si se mnou dělá vše, na co jen pomysli a čekala. Slzy mi nekontrolovaně vytryskly ven z oči, když jsem zadržovala dech, abych ho necítila, jak moc se mi hnusil, a přitom jsem doufala, že vydržím myslet na něco jiného jen proto, abych se nepozvracela přímo do postele. (...) 

Utíkala jsem do koupelny, kde jsem často usínala únavou vedle záchodové mísy poté, co jsem se do ní několikrát vyzvracela. Nemohla jsem se vrátit do postele a lehnout si vedle něj, jelikož jsem se ho štítila natolik, až mi bylo příjemnější strávit zbytek noci na studené podlaze.

Na druhý den jsem únavou padala přímo na hubu, a ačkoliv jsem si kvůli tomu spálila dlaň, jak jsem se zapřela o zapnutou plotnu, jen abych sebou nešvihla na zem potom, co se mi kolena samovolně únavou podlomila, bolest po spálenině druhého stupně jsem doopravdy ani necítila. Víc mne trápilo svědomí z porušeného slibu věnovaného dětem, jelikož jsem se jím jednoho večera ve slabé chvilce zavázala, že vše dám do pořádku, aby v našem domě konečně zavládl klid a pokoj. 

A když jsem se k nim vracela zahalená studem, zklamáním a sebenenávisti, jen jsem se tiše modlila o nedostatek odvahy, aby jsme se nedožili dne, kdy bych ho v amoku trýznivých emoci mohla samoručně jednou provždy sprovodila pryč z našich životů. Zároveň jsem se v duchu ptala, kde se vytratila láska, kterou jsem k němu před patnácti léty cítila? 

...

Nepamatuji si, co jsem cítila jako první. Byl to strach, co teď s námi bude? Úleva, že vše konečně skončilo? Vztek, jelikož jsem se neovládla? Emoce se střídaly v rychlém tempu a ani já jsem nebyla schopna rozhodnout se, zda mám začít panikařit, plakat nebo děkovat, že nakonec po všech těch letech přece jen moje děti poznají, jaké to je vracet se domů ze školy bez tísně na duši a vědět, že jsou tam v bezpečí.  

Vše se přihodilo tak náhle. Slunce už bylo za obzorem a naší krajinu za oknem v kuchyni pohlcovala tma. Děti se pomalu chystaly do postele, zatímco já jsem v rukou myla špinavé nádobí. Až na tlumené hlasy líně táhnoucí se domem z dětského pokoje, byl u nás klid. Nezajímalo mne, kde je v tu chvíli můj manžel. Byla jsem si jistá, že odpověď je jen jediná nacházející se v místní hospodě. Opět jsem se smířila, že krátce po půlnoci obdržím telefonát od hospodského, jestli budu tak laskavá a přijdu si ožralého manžela, otce čtyř děti, vyzvednout dřív, než on na něj zavolá policii, protože zas leží pod stolem v opileckém delirium. 

Pokaždé, když jsem opilého muže sotva stojícího na vlastních nohou tahala uprostřed noci přes celou vesnici domu do postele, dostavil se pocit trpkosti doprovázený chladným odporem. Následující ráno, kdy jsem se s averzi dívala na bezvládné tělo pohozené na manželské posteli vyspávající opici po předešlé noci dlouho do poledne, kdežto já jsem od brzkých ranních hodin pracovala, abych mohla děti vypravit do školy, slibovala jsem si, že tomu bylo naposledy. Slibovala jsem sobě, ale hlavně rodině, že ho příště vyhodím, a přitom jsem moc dobře věděla, že obavy z nejisté budoucnosti opět mi v tom zabrání.

“Kde jsi byla dnes dopoledne!” z ničeho nic se rozkřičel manželův hněv od kuchyňských dveří za mými zády. Nenamáhala jsem se s odpovědi, jelikož jsem věděla, že neexistuje žádná, která by mohla ukojit manželovou chorobnou žárlivost. Co já jsem se už dožila výslechů… Kde jsi byla? Co jsi tam dělala? Co jsi měla oblečené? Pro koho jsi se nalíčila? Koho jsi potkala? Co jste si řekli? Co se na něj tak culíš? Komu se chceš v novém svetře líbit? “Nový svetr přece nepotřebuješ!” A skutečnost, že jsem ve skříni měla jen dva svetry nejisté barvy jeden starší než druhý a oba s plno zašitými dírami, vůbec jej nezajímala. I na to měl své zdání, “Měla jsi si je víc šetřit.”  

Nečekal na odpověď, jelikož byl jsi jistý, že ji moc dobře zná. Nenamáhala jsem se k němu otočit a cokoliv říct, neboť byla jsem si vědoma, že nic z toho, co bych řekla, nebylo by podstatné, a tak jsem namísto vysvětlování dál mlčky umývala nádobí. 

Vzduchem zahvízdal švih rákosky, kterou patrně sebral cestou pohozenou někde na kraji chodníku, než s hlasitým prásknutím, jako bič o prašnou zem, palčivě dopadla na mé rameno. Jen jsem se pod tíhou prudké a ostré bolesti zachvěla a oběma rukama se zapřela o kuchyňský dřez doufajíc, že mu nebude dlouho trvat vypustit ze sebe veškerou horkou páru, aby se upokojil. Jednou, dvakrát, třikrát... nepřestávajíc na mne křičet hanebnosti, které mu zřejmě navykládali jeho kumpáni z hospody.

Už si ani nepamatuji kolik rán jsem obdržela a ani to, jakými nadávky mne zahrnul. Děvka, coura, kurva… ať už mne nazval jakkoliv, nic na tom neměnil fakt, že i přes křivé obvinění pocítila jsem stud a zahanbeni, jako kdybych se skutečně provinila a dopustila se cizoložství.  Po tváři se mi kutálely slzy zoufalství a v duchu jsem se tázala, “Copak nesejde na tom, že nic z toho není pravda?” 

A pak se to najednou stalo. Cítila jsem, jak celým mým tělem prudce se rozbouřila krev vzteky z nepravého obviněni, v duchu jsem křičela, “A dost!” a na to jsem se k němu náhle otočila vysouvajíc levou ruku k jeho tělu. Nůž, který jsem původně chtěla jen umýt, zajel do jeho břicha tak hladce, jako kdyby projel měkkou kostkou másla. 

Zírala jsem na něj a on popadající se za břicho pro změnu zíral na mne. V jeho očích jsem četla šok a bolest nevěříc, že bych se mu já vůbec kdy mohla vzepřít. Svalil se na zem s doširoka otevřenými oči a ústy lapajícími po dechu, zatímco já jsem tam jen tak zaraženě stála a dál na něj bez emoci civěla. 

Nevím, kolik času uběhlo. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak stála a nic neudělala. Probudil mne až dceřin vyděšený hlas doléhající ke mne ode dveří kuchyně, “Mami, co se stalo?”

Všechno, co se dělo pak, mám zahaleno do husté a rozmazané mlhy a to i přesto, že jsem byla hlavním aktérem. Několik dnů, týdnů, měsíců uběhlo v nezávratném tempu, který mi teď dává pociťovat jako kdyby ten čas mezi tím ani nebyl, jelikož stěží jsem schopna vybavit si, kdy jsem svým dětem naposledy připravovala svačinu do školy. Téměř nic si z toho období nepamatuji. Nechala jsem se unášet proudem události, a i když jsem donekonečna přemýšlela nad soudním rozsudkem, odmítala jsem vnímat kdo jsem, kde jsem a za co tam jsem. Znovu jsem se ocitla u výslechů, ale tentokrát vše bylo jiné. Obdržela jsem slovo, pravda vyslovená mými ústy byla vyslyšená a dokonce se mi dostalo i soucitu. Plakala jsem žalem a beznaději při vzpomínkách, čím vším jsme si museli projít, aby doma konečně zavládl pokoj. Plakala jsem steskem po dětech. Plakala jsem úlevou, že všechny mé vzpomínky jsou už jednou pro vždy minulosti. Plakala jsem hrůzou před nejtvrdším soudem a nejdelším rozsudkem, který na mne u mých děti čeká. 

A teď jsem tady zavřená a vynervovaná, jelikož dnes se uděje první nejsmutnější návštěva, které jsem se kdysi dávno tolik bála, až na to, že v mých představách vždy jsem seděla po druhé straně.  

Kdybych ten nůž tehdy v ruce nedržela, nic z toho by se nemuselo stát a mé děti by nikdy nepoznali, jak jejích máma za mřížemi vypadá. Stydím se. Tak moc se před dětmi stydím. Jak je jen možné, že dospělá žena nebyla dostatečně silná, odvážná a způsobilá opustit manžela tyrana a spolu s dětmi začít někde jinde od začátku s čistým štítem? Teď už ani já tomu nerozumím. 

Jak asi vypadají? Jak se asi po tom všem změnili? Budou se mnou chtít mluvit? Budou chtít vůbec cokoliv mi říct? Co asi tak teď ke mně cítí? Budou se mne bát? Budou mne nenávidět? Budou mnou opovrhovat? Budou vůbec sem chtít za mnou jezdit? Budu schopná dětem říct alespoň “Ahoj”, aniž by se mi strachem z jejich odmítnutí nerozklepal hlas? Co se dnes stane a co bude dál?

Teď mám jen strach, že mé děti nikdy zcela nepochopí, co se doopravdy stalo a proč, a proto mi nikdy neodpustí, že jsem se dopustila tak hrozného činu. 

Nelituji toho, že jsem manžela zbavila života. Lituji jen toho, že jsem děti připravila o pět let soužití s jejich mámou. Teď už jen doufám, že mne jednoho dne ze svých životů neodstřihnou.