Život vojenský - život veselý

Ovšem pouze tehdy, není-li zrovna válka.  Je-li válka, to pak život nemá žádný smysl, ani cenu. A nejen vojenský a nejen život. Ani láska, ani východ slunce, ani rozkvetlý šeřík, prostě vůbec nic. Kdo to kdy pochopí?

V Matoušově evangeliu (Mt 24, 42 – 51) je krásná parabola o dobrém, resp. špatném služebníku.
Jakmile pán vytáhne paty, špatný služebník si řekne: „Pán hned tak nepřijde“. Načež, nedbaje povinností mu svěřených, opíjí se s opilci a vůbec si vede moc špatně. Leč pán se vrátí v den a hodinu, kdy není očekáván.  Pak je ovšem pláč a skřípění zubů.
***
Jistě, pravý význam paraboly je jiný, ale mně vždy vytane na mysli tato dávná příhoda:
„Andrej – no však ho znáš – má dnes mít pomocníka dozorčího. Ale přijela mu holka. Až z Blavy. Nevzal bys to za něj?“
„Proč já? Když ti na něm a jeho rande tak záleží, vezmi to za něj sám.“
„Já bych to vzal, ale (a následují výmluvy). Ale hele není tady Pohana (kapitán Pohančeník, velitel pluku), tak si to aspoň v klidu vyzkoušíš.“
„No, já nevím...“
„Ale jo, bude veget, uvidíš. Tak jsme domluvený, já jdu ohlásit změnu.“
„Tak dobře, no…“ (panebože, já jsem ale vůl; to ale v tu chvíli ještě nevím, jak velký)
Tak tenhle rozhovor proběhl mezi mnou a kolegou ze školy, nyní „spolubojovníkem“, kdesi v jihočeských kasárnách. Byl říjen a na vojně jsme byli pár týdnů, na rozdíl od Andreje, který nastoupil v dubnovém termínu a byl už podporučíkem.
***
Deveťáka (DVT – dozorčí vojenského tělesa) má toho dne kapitán Smékal. Je to dobrý chlapík, ale má jednu vadu. Brzy jsem měl pochopit, proč – ač kapitán – je prostým velitelem roty.
***
„Pohana tu není, bude veget, svobodníku. Těžkej veget!“ libuje si pan Smékal.

Začínám věřit, že je možná dobře, že jsem tu službu za Andreje vzal.
„No nic, jdu na prohlídku rajonů,“ řekne kapitán po chvíli.
Osamím v deveťárně, chodím sem a tam a počáteční nervozita mě pomalu opouští. Hm, snad bude opravdu veget.
Vtom zadrnčí telefon.
„Zde Aplikace 121, příjem,“ řeknu, když zvednu sluchátko.
„Jaká Aplikace??!!“ zařve hlas na druhém konci. „Kdo má deveťáka?“
„Kapitán Smékal.“
„Jakej kapitán, ty ko..t!!! zaječí ten hlas a praští telefonem.
Jestli já jsem něco nevyzradil, napadne mě a je mi opět zle. Moc zle.
***
Asi za hodinu vrazí do dveří – můj Ty Bože – Pohana! Vždyť má být někde v Budějovicích. Ale je zde, stojí přede mnou a měří mě svým zlým pohledem.
„Soudruhu kapitáne, svobod...“
„Kde je dozorčí?“ přeruší můj pokus o hlášení.
„Na obhlídce rajonů.“
„Přiveď ho,“ otočí se na důstojníka pro evidenci, který ho doprovází.
Za chvilku se mi naskytne velmi tristní obrázek. Však posuďte sami:

Inu, jak se říká: mohl mít veget, leč má osud.
Každý dostal to svoje: kapitán Smékal domácí vězení,  důstojník pro evidenci šňůry dozorčího. A já? No, pláč asi ne, ale skřípění zubů určitě. 
***
P.S. deset piv během hodiny dokáže zvládnout také jistý Otík, řečený „groundhopper Babe“, o kterém jsem kdysi také psal. A vypadá po tom podstatně lépe než kapitán Smékal.