Pan Gottwald, Američan

Všeobecně se má za to, že zdvojování vulgárních slůvek vynašel pan Horník, manažer mého oblíbeného klubu Viktorie Žižkov (tedy až po Dukle). Pan Gottwald to uměl dávno před ním. Jeho oblíbeným doublem přitom bylo „vole krávo“

Pan Gottwald byl náš soused a říkalo se mu Američan. On v Americe opravdu byl. Jeden rok i s celou rodinou, během závanu svobody koncem šedesátých let. Měl tam totiž bratra, který emigroval krátce po válce.
***
Když se vrátil, hned jsem se ho zeptal, jestli nemá nějaké časopisy s kosmonautama. Byl jsem tehdy pohlcen projektem Apollo, jak jsem již zmínil jinde. Pan Gottwald se šibalsky usmál a řekl, že má časopisy s kosmonautkama. Načež mi ukázal nějaké pornočasopisy. Já jsem měl oči navrch hlavy a on to zle schytal od své manželky.
***
Pan Gottwald se v Americe naučil tři anglická slova.
To první bylo „cemetery“ (vyslovoval ho tak, jak je psáno), jelikož pracoval ne hřbitově.

Druhé bylo „Police“ (opět vysloveno tak, jak je psáno), jelikož policie přijela uklidňovat nějakou vádu v hospodě, kde měl pan Gottwald druhé zaměstnání. Hospoda patřila ruské emigrantce, se kterou mluvil jakýmsi všeslovanským volapükem, takže angličtinu vlastně nepotřeboval.
Třetím slovem bylo „sizmi“, což mělo být „excuse me“, jelikož to slovo v obou zaměstnáních často používal.

***
Kromě této znalosti si pan Gottwald přivezl také vyražené zuby, protože mu vrazili do úst trumpetu. Pravda, moc dobře hrát neuměl. A to víte, tam hraje každý černoch jako Satchmo. No, každý asi ne, ale... Zuby si nechal zadarmo spravit až doma, jelikož – jak říkal – by se v Americe nedoplatil.

Ale přivezl si také peníze, za které si v Tuzexu koupil krásné auto.

***
Jednou o prázdninách, po nichž jsem šel do páté třídy, si pan Gottwald usmyslil, že spolu zajedeme na pivo. Naložil mě do auta a vyrazili jsme do hospody. V létě chodil pan Gottwald zásadně pouze v trenýrkách.
„Malý pivo tady pro kamaráda,“ řekl hostinskému.
„To nejde, Stando, vždyť je mu tak deset,“ odvětil se smíchem hostinský.
„Proč by to nešlo, dyť tu nikdo není...,“ mínil pan Gottwald.
„Fakt to nejde, Stando,“ trval na svém výčepní.

„Víš co? Tak si trhni nohou, vole krávo!“ zakončil rozmluvu pan Gottwald.
Objeli jsem snad všechny hospody ve městě, ale nikde mi nenalili. Nakonec mi pan Gottwald dal napít od sebe.

***
Žije-li člověk pouze v materiálním světě, ve světě příčiny a následku, je nutně konfrontován s První ušlechtilou pravdou buddhismu, totiž pravdou o utrpení. Neboť takový život se opravdu jeví jako utrpení: přicházejí ztráty, nemoci, stáří a smrt.
***
Léta plynula. Už jsem byl v Praze a domů jsem jezdil méně. S panem Gottwaldem jsem často hovořil. Říkalo se, že má nemocné srdce.
Jednou jsem ho viděl v parku před domem. Seděl na lavičce v trenýrkách. Bylo totiž léto. Vedle ležel jeho německý ovčák, Alan. Přisedl jsem si a řekl jsem, že je krásně nebo tak něco.
„Pro mě ne, hochu. Já už končím,“ řekl.
„Ale jděte, pane Gottwald.“
***
Táta myje na dvorku auto a má na sobě svůj doktorský plášť, jako vždy.
Tu přiběhne paní Gottwaldová, něco mu říká a oba rychle odejdou.
Když se táta vrátí, podívá se na mě a řekne:
„Člověče, Standa umřel.“
Slunce, park i náš dům se mi před očima rozostřují do impresionistického obrazu.
Tak tohle jsi mi neměl dělat, Stando. A v takový krásný den, ty vole krávo...
***