Záchodová válka pana M., část 3. - Vlak je past

Znáte tu situaci, kdy jde všechno krásně podle plánu a pak, z ničeho nic to začne směřovat do horoucích pekel? A vy to víte, ale nemůžete tomu zabránit? Pan M. statečně bojoval. A zde je pokračování jeho příběhu.

Tak už přišla ta chvíle! Nádražní rozhlas oznámil příjezd vlaku, kterým se pan M. vydá vstříc lepší budoucnosti - nové práci. Pan M. chvíli bloumal po nástupištích, přece jen naposled jel vlakem někdy v roce 1989, kdy ho rodiče vzali na oslavu 150 let výročí železnice a jediné, co si z toho pamatoval bylo, že otce ihned po nástupu do historického vlaku průvodčí vyvedl ven za opilství a malého pana M. v zápětí za to, že z nadšení pozvracel při prohlídce strojvůdci kabinu, takže na slavnostní vyhlídkovou jízdu jela na konec jen matka pana M., který na její návrat z výletu spořádaně čekal až do večerních hodin v nádražní restauraci s otcem a jeho veselými kamarády. 

Vzhledem k tomu, že ani po dlouhém, zmateném pobíhání mezi přistavenými vlaky p. M nenabyl jistoty, který z nich je ten správný, musel se s nemalým sebezapřením uchýlit k ostudnému kroku a zeptat se vedle postávajícího průvodčího, který že vlak jede směr Malacky. Průvodčí byl toho dne poněkud neklidný a zeptal se pana M., co konkrétně mu není jasné na dvoumetrové ceduli s nápisem “MALACKY” pod kterou zrovna oba stáli. 

Doplnil to slovy, která až nápadně připomínala výrazy “blbý” a “slepý”, na což pan M. reagoval odpovědí, že netušil, že to, vedle čeho teď stojí někdo nazývá vlak, protože už jen venkovním vzhledem se to podobá takovým těm dřevěným boudám, ve kterých se vozí domácí zvířata, vůně z toho jde téměř stejná a bojí se podívat dovnitř, aby ho nekouslo prase.

Průvodčí měnil barvy jako chameleon a celou věc uzavřel poznámkou “ na tebe si dám pozor”.

“Co by jsi mi tak mohl udělat, troubo s kleštičkami?”, soukal se pan M. do jednoho z kotců, který páchnul nejméně.

Tak a jelo se. Krajina vesele ubíhala za oknem, které nešlo zavřít, což byla svým způsobem výhoda, protože namísto nepříjemného lepení se zpocených rukou a zad ke stylové kožence sedadel v přetopeném vagónu, si cestující užívali po ránu občerstvující námrazu a usmívali se na sebe profialovělými rty.

Pan M. se zaujetím pročítal noviny a ještě krátce po přejetí hranic se Slovenskem si pochvaloval, jak to toho dne krásně vychází. Uplynulo ovšem pár minut a zkonzumované polotovary a lihoviny z posledních dnů se začaly hlásit o slovo.Pan M. je ale chytrý. Již z minulosti tyto náhlé události zná a umí v tom bravurně chodit.Ne nadarmo se pyšní svojí excelentní zeměpisnou znalostí veřejných zařízení, benzinek, kde vás pustí zdarma na wc bez toho, abyste si museli trapně koupit žvýkačky, protože “wc pouze pro zákazníky” a zastrčených lesních remízků s lopuchovým porostem.Taky přesně ví, kdy “už je čas” a kdy to ještě nějakou dobu bez úhony vydrží. A teď byl přesně ten čas. 

Nenuceně se zvedl tak, aby spolucestující nepoznali jeho úmysly, protože radši bude přece za blbce, který vypadá, že i když může ještě sedět, už 20 minut před cílovou stanicí jde čekat ke dveřím, než, aby na něm bylo poznat že “musí”. Je to ten stejný druh fobie, jako když je člověk někde na veřejném wc, vedle v kabinkách ostatní lidé vesele hekají a tlačí ale člověk stejně se zatnutými zuby a svěrači čeká, až to všichni dokončí a vypadnou, protože má hrůzu z toho, že ostatní uslyší jeho funění a nedej Bože takové to vítězné “šplouchnutí”.

V tu dobu ještě nebylo kam spěchat, protože pohyb střev se nezdál nijak zásadní, takže pan M. pomalu vyšel na chodbu a s jistotou zamířil k wc, které tam…nebylo. Při pozdější analýze událostí pan M. zjistil, že ne v každém vagóně se toto zařízení nutně nachází. A ten vagón bez, jediný v celé republice se mu právě škodolibě vysmál do ksichtu.Pohyb střevní mikroflóry v tu chvíli nečekaně zrychlil. Jistě každý zná tu záležitost, že čím blíž je člověk k záchodu, tím víc se mu chce. A to přesně nastalo, tedy s malinkou absencí toho záchoda."Nevadí", řekl si pan M. Vlak má přece vagónů víc, dám to v dalším. Přesun o kotec vedle už byl pravda trochu rychlejší a pozorný posluchač by možná v tu chvíli zachytil i lehký rytmus několika Otčenášů a Zdrávasů.

Další vagon. Tady se na to vlakový konstruktér nevykašlal a záchrana se objevila.

Pan M. pomalu otevřel dveře kabinky s nenucenou elegancí “přece se jdu jen upravit”, aby ve chvíli, kdy se ocitl uvnitř a zavřel, ze sebe začal rvát veškeré oblečení od pasu dolů a před očima si přese všechnu tu bolest představoval ten nejlepší okamžik v lidském životě - tu setinu sekundy, kdy dosedne a bude v bezpečí.

Nebylo mu to ovšem dopřáno. I přes mlžící se zrak pan M. v okamžiku poznal, že tento příběh bude mít ještě pokračování. To, v čem se právě nacházel a co dříve gentlemani nazývali vlakovou toaletou bylo pryč. Někdy, když má člověk štěstí, může při procházce lesem narazit na zařízení, kterému divočáci říkají kaliště. Chodí se tam různě válet a dělat osobní hygienu. Taky tam různě vyměšovat. Někdy hodně moc. Líbí se jim to a baví je to. A zrovna takové kaliště se nacházelo všude kolem pana M. Dokonce by v ten okamžik přísahal, že tam ještě zahlédl pár laškujících kňourů.

Když člověk přimhouřil oči, tak všechny ty šmouhy odstínů rozličných barev nevypadaly zase tak hrozně. Horší byly ty divné útvary připomínající krápníky, vzhledu a konzistence zeleninovo-masové směsi s názvem 7 pokladů, kterou pan M. znal z jednoho ne příliš navštěvovaného asijského občerstvení, různě odstávající od povrchu úplně všeho uvnitř kabiny, až by leckdo mohl dostat strach, že se při neopatrném pohybu uloupnou a člověk si je nechtěně odnese domů v kapse, nebo v nějakém záhybu oblečení. 

Že na podlaze kdysi bývala mísa a teď tam není, to by pan M. asi přehlédl, koneckonců i turecké záchody mají nádech romantiky orientu, ale když člověk použije díru, navíc ve vlaku, musí se při tom logicky něčeho držet, to dá rozum. Pan M. tedy hledal madlo. A bylo tam. Krásné, nové, čerstvě natřené, hnědočerveně lesklé…ale na pana M. si nepřijdete. Pozná Balakryl na kov, protože jednou doma natíral bránu, nechtěně si rukama od barvy protřel oči a pak si dva týdny užíval vzhledu právě vyfáravšího havíře. A tohle jako Balakryl určitě nevonělo. Aroma mu spíš připomnělo příhodu, kdy si natěšeně přinesl z obchodu chlazená kuřecí játra, omylem je při vybalování nákupu na lince přikryl letáky a musel rychle neplánovaně na 4 dny odjet. V červenci. V podkrovním bytě.

Přese všechno zoufalství a protesty svěračů pan M. poznal, že kromě střev je zde jakákoliv aktivita neprůchodná, bolestivě nasadil obličej alfa samce nad věcí a opatrně opustil kabinu téměř bez doteku všudypřítomných krápníků.

Nedalo se nic dělat. Záchranou bude až další vagon. Určitě. Ale to si asi povíme přiště.