Jak jsem potkal zlomeninu IV.

Tak už mi po týdnu otrocké dřiny zbývalo složit jen ty dvě poslední skříně. Jupí. Za hodinku nemám co dělat a už za takové 2-3 měsíce budu zase normálně chodit a zvedat ruce výš než do pasu.

Mami, chystej věci, za chvilku budeš bydlet v novém! Když má člověk složitý a zodpovědný úkol, musí postupovat pečlivě a po jednotlivých krocích. Jako já:

1. Rozbalit krabice.

2. Zjistit, že krabice nejdou rozbalit a potřebuji nůž. Žádný nůž k nalezení. Předmět nebližší noži jsou nůžky. Hurá. Manikurní nůžky.

3. Hodina pryč. Pracovníka, který ty krabice sešíval sponkami tlustými jako prst a dlouhými jako týden před výplatou, bych opět nakopal do koulí. Z obou stran.

4. Nůžky vzdávám. Chytám amok, trhám papírové obaly rukama a rozhazuju je všude kolem.

5. Desky a montážní materiál z krabic vzorně uklízím na jednu hromadu.

6. Hromadu nemůžu najít pod kusy papundeklu a igelitu, který pokrývá pokoj do výše kolen.

7. Vynáším obaly do kontejneru. Znovu vynáším obaly do kontejneru. Ještě jednou vynáším obaly do kontejneru. Částečně už vidím podlahu, tak vynáším další zbytky do kontejneru. Ještě jednou várku do kontejneru a už bude uklizeno. Naposled do kontejneru a mám to z krku. Akorát kontejner už nikdo nenajde, natož aby do něj ještě někdo něco hodil. Chudák ten, kdo to bude muset nakládat.

8. Našel jsem podlahu.

9. Až budete někdy skládat několik kusů nábytku, nedávejte si všechny díly dohromady na jedno místo.

10. Zoufalství, že už nikdo nikdy nezjistí, který díl patří ke které skříni.

11. Díly roztříděny, ale podle všeho z nich teď sestavím postel, skříňku k umyvadlu a přenosné wc. To asi nebudou ty 2 skříně, co z toho měly být…

12. Nechám tomu volný průběh. Určitě to bude popsané a nakreslené v návodu a krásně to roztřídím přímo při skládání.

13. Hledám návod.

14. Pod gaučem nacházím zapadlý lísteček, který byl součástí některého z balení.

15. Na lístečku je napsáno, že návod je přilepen na jednom z obalů.

16. Jdu ke kontejneru, beru si hrábě, jídlo na 2 dny a spacák.

17. Našel jsem kus obalu s návodem. Samozřejmě až úplně dole. Další den mi trvalo, než jsem tam ten ty papíry zase nacpal zpět. Ale stálo to za to. Mám návod.

18. Návod je švédsky, korejsky a ještě v jednom divném jazyce, o kterém jsem v životě neslyšel.

19. Ještě, že jsou tam obrázky.

20. Nejsou tam obrázky. Část s obrázky zůstala ještě někde v kontejneru.

21. Mám už praxi, takže mi přerovnání 16 tun papíru trvá už jen jeden den.

22. Začali mě zdravit cizí lidi. Ono když chodíte několik dní do práce kolem stále stejného chlápka s půlkou těla ponořenou do odpadků, tak už ho berete jako známého.

23. Mám obrázky. Výdochodoasijský výrobce neměl na inkoust do tiskárny, takže půl návodu jsou přerušované obrysy něčeho a půl návodu je bílá stránka. No nic. Už jsem pár skříní složil a improvizace mě provází celý život. To dám.

24. První skříň hotová. Zbylo mi spousta šroubků. To bude asi z těch pantů, co jsem tam nakonec musel našťouchat kladivem.

25. Upadly dveře, ale pořád je to dobrý. Skříň je jinak pevná. Ta nás všechny přežije.

26. Upadla zadní stěna. Když se to postaví tak nějak šikovně do rohu, tak to skoro nebude vidět.

27. Upadla celá skříň. Už vím, na co jsou ty nožičky, co jsem tam nedal, považujíc je za nemoderní přežitek.

28. Skříň znovu složena. Tentokrát zbylo šroubků míň. To by mohlo fungovat.

29. Skříň je stále trochu na šišato a při manipulaci se různě kymácí. Chybí tam prostřední výztuha, o které jsem si myslel, že je tam navíc.

30. Svět je hnusné a nepřátelské místo. A nejvíc kvůli lidem, co navrhnou skříň tak, že když tam chcete přidat chybějící poličku, musíte to celé rozložit až do posledního šroubku, jinak tam tu polici nedáte. A když dáte, musíte na hřebíky. A když na hřebíky, tak to vypadá hnusně, a když to vypadá hnusně a zkoušíte to spravit, fláknete se kladivem do palce, jak s tím cuknete, tak ještě i do čela a stejně to pak upadne.

31. Takže tohle nevyšlo a fakt to musím celé rozebrat.

32. Skříň stojí. Po třetí. S poličkami, se všemi šroubky a dají se do ní dát i věci. Zatím jen pomalu a jen trochu, ale stálo to za ten pocit. Jedna moje známá tyto situace vždycky přirovnávala k pocitu lovce nad uloveným mamutem.

33. Z těch krámů zbývá už jen jeden.

34. Tenhle je ale podle obrázku jiný. Nedá se tedy opisovat podle předchozího.

35. Hodinka a mám to. Holt trénink.

36. Vypadá to, jako rakev.

37. Milovaná matka, která mě doposud sledovala a v přestávkách podporovala přísunem vepřových specialit si to bere osobně a jestli jí prý chci něco naznačit, tak že nemám počítat s dědictvím, protože stejně jejím nejmilejším synem je zpěvák Martin Chodůr, jehož fotku má i v peněžence, víkendy tráví na jeho koncertech a na posledním turné jej potají adoptovala a ten to prý všechno dostane. I se skříněmi.

38. Matce jsem se omluvil, zaradoval se, že s bratrem máme nového bratra a rakev rozebral.

39. Druhý pokus už se povedl. Skříň stála pevně a ve tvaru, v jakém měla být.

40. Matka tvrdí, že jí připomíná Martina Chodůra.

41. Ještě zbývá přišroubovat kličky na spodní dvířka. Mám rád činnosti, u kterých můžu sedět a tohle je jedna z nich. Přece se nebudu hrbit ve stoje.

42. Kličky jsou na místě a já radostně vyskakuji. Ve chvíli, kdy se opřu o pravé chodidlo, ozve se takový ten zvuk, jako když zlomíte násadu od koštěte. Trošku mě píchlo v jednom z prstů. Chvíli na to koukám a pak říkám matce, jestli to taky slyšela a že mám asi zlomený prst.

43. Matka neslyší. Má nahlas puštěnou hudbu, a když jí to zopakuju přímo do ucha, prý nemám skučet, ale zaposlouchat se. Chodůr mi pomůže.

44. No, jedině, kdyby mi ho přijel pofoukat. Úkoly jsem splnil, obě skříně stojí, prst mě skoro nebolí, tak to pouštím z hlavy a jedu domů. Uvidím, jak to to bude vypadat zítra. Třeba to prasknutí znělo jen v mé hlavě, či v Chodůrově písni. To jsem ještě nevěděl, že tohle všechno je jen začátek...