Jak jsem potkal zlomeninu III.

"Konečně NOVÁ SKŘÍŇ!" oznámila mi do telefonu matka pár dní po našem příšerném dobrodružství s likvidací starého nábytku, zrovna když jsem konečně opouštěl Jednotku Intenzivní Péče, chystal se uříznout si otisky prstů a emigrovat.

Chtěla tím naznačit, že jí právě přivezli nábytek nový, a ten je jako vždy rozložen v krabicích a ASI BY HO MĚL někdo složit.

To zavánělo prací a co hůř, mojí prací. V první chvíli mě napadlo dělat slabomyslného („co je to skříň, proč nová a proč ji přivezli tobě“) a zavěsit, případně hluchého, nebo mrtvého, ale neměl jsem šanci. Tomuhle se nevyhnu. Před 16 lety u mě rodina zahlédla šroubovák a od té doby se všichni z neznámých důvodů domnívají, že jsem konstruktér na úrovni raketového inženýra a po večerch pořádám přednášky v CERNu. Samozřejmě naprosto ve stejnou chvíli tuto zprávu volala i bratrovi. Dodnes nevím, jak to dělá, ale umí to. Všechny matky to umí. Takže to bylo na nás dvou. Chtěl jsem bráchu podplatit nějakou pěknou lahví neznačkového alkoholu, ale sdělil mi, že včera slavili narozeniny (zajímavé, když jsem se chtěl pozvat, bylo mi řečeno, že bude ten den v Nepálu a není tam signál, tak jsem mu musel dárky - keramického jelena a samorost nechat u dveří bytu), ještě stále nepřestal zvracet a že už samozřejmě nikdy nebude pít, takže si to flašku můžu vypít sám a pak mu poslat fotku.

Nebylo tedy cesty ven. Ale měl jsem v ruce ještě jeden trumf. Jednak jsem musel ten den do práce, takže akce skříň pro mě připadala v úvahu až odpoledne a jednak mě napadlo bratra záludně vyděsit informací, že už jsem naši drahou matku neviděl nejméně 1 den sedět na balkoně s knihou, což je více než podezřelé, protože ona tam sedí furt. Jednou jedinkrát tam za posledních asi 6 let chvíli netrůnila a to bylo proto, že zrovna byly teploty lehce pod -17, jí přimrzl hrnek se svařákem k nosu a museli jsme jí pár desítek minut napařovat obličej vroucím rumem, než upadl. Ten hrnek. Chvíli po tom už tam opět vesele pod sněhem seděla a se zájmem pozorovala okolí. Až se zase jednou bude tvořit pamětní kniha o našem městě, tak ten balkon bude na titulní straně jako hlavní dominanta a odkaz našim potomkům. Informace, že už celý den je balkon prázdný, bratra znepokojila a rozhodl se situaci jet okamžitě prověřit. A to byla past, neboť ve chvíli kdy si odemkl a vešel do matčina bytu, dostal láskyplně smetákem přes záda (protože jak vybíhal náročných a strmých 6 schodů do prvního patra, funěl jako hroch v říji a byl v první chvíli považován za zloděje a devianta), potom hned do ruky šroubovák, do druhé kladivo a matka za ním se sladkým „to jsem opravdu ráda Igorku, že jsi přišel sám od sebe mamince pomoci“ zamkla dveře. Tak se do toho dal a musím říct, že to zvládl se ctí.

Když jsem se odpoledne přišoural, jako že jdu náhodou kolem, bratr už tam nebyl a jak na mě už z dálky volala matka z balkonu, z nemocnice ho pustí už příští týden. Co se mu přihodilo nevím a on o tom od té doby nemluví, ale zůstal po něm složený stůl se třemi nohami (měl mít čtyři, ale v návodu chyběla poslední strana a brácha si nebyl jistý, tak ji tam radši nedal). Dále jsem spatřil dvě téměř kompletní komody. Dokonce i se šuplíky. Takže dobrá práce a trochu úleva, že už je skoro hotovo a nestrávím zde zbytek roku, i když jsem se tedy už před tím preventivně rozloučil s rodinou. No, tak jsem se vrhnul na zbytek.

První hodinu jsem strávil vybalováním krosny, kterou jsem si z už doma naplnil různým nářadím, abych nebyl ničím překvapen, to pokrylo v několika vrstvách celý nový trojnohý stůl a zanechalo na něm drobné oděrky, které se ovšem budou dát krásně schovat nějakým dlouhým ubrusem a novou pracovní deskou. Další půlhodinku jsem věnoval nutnosti se občerstvit a využil k tomu pecínek chleba potřený škvarkovým sádlem, který mi má starostlivá maminka nachystala s pohlazením a s ujištěním, že kdybych měl ještě hlad, toho sádla tam má ještě kilo a pokud bych měl málo, skočí mi naproti na jatka pro další. Už jsem tedy skoro začal, ale nastalo opět menší zdržení, protože při pohledu na ty komody co složil brácha, mi padly do oka podezřele čnící šuplíky a já si dlouho lámal hlavu co je špatně.

Lidé můžou být geniálními matematiky, můžou být jadernými fyziky, stavaři, můžou být dokonce i kouzelníky, ale nikdo z nich nemá šanci pochopit, natož vymyslet, jak se dá strčit obdélníkový profil kolejnice do třikrát menšího kruhového otvoru výřezu bez takového toho kladiva, co má 30 kg a říká se mu perlík tak, aby to fungovalo a ještě nikdo nic nepoznal.

Taky bylo už od začátku trochu podivné, že šuplíky mají poněkud menší kapacitu, než by člověk čekal, a i když jsem se snažil matku přesvědčit, že je to teď cool a moderní vole, tak mi to odmítla uvěřit a donutila mně je vytáhnout a otočit je. Tentokrát dnem dolů tak, jak mají správně být. A fakt to bylo lepší. Abych je ovšem vytáhl, tak bylo třeba obě komody znovu celé rozebrat, protože obdélník byl narvaný v kruhu, vole. Když jsem to po dalších čtyřech hodinách dal zase vše dohromady a opět se nasvačil, mohl jsem se konečně vrhnout do montáže zbylých kusů nábytku. S nadšením jsem nahlédl do vedlejší místnosti až po strop zaskládané krabicemi s díly na poslední dvě almary a věděl jsem, že to dokážu. No a to si právě povíme v dalším dílu. I s tou zlomeninou.