Minule jsme se dozvěděli, jak si pan M. depiluje zuby a také spoustu zajímavých informací, které jste asi nechtěli vědět o jeho vyměšování. Posuňme se tedy dál v příběhu, kde tyto věci budou ještě hrát velmi podstatnou roli.
Pan M. byl konečně téměř čistě oblečen, pro jistotu několikrát navoněn a připraven na misi. Na zmíněnou vůni byl pan M. obzvláště pyšný. Když lahvičku s voňavkou vyrobenou v tehdejší neoddiskutovatelné parfémové velmoci - Sovětském svazu jeho otec před 10 lety chtěl vyhodit, protože ji při úklidu našel v nějaké krabici z roku 1972, přirozeně spořivý pan M. ji zachránil a od té doby tvořila zlatý hřeb jeho jinak skromných toaletních potřeb a sebevědomě ji používal při všech důležitých příležitostech. Že to byla správná volba, ho často ujišťovalo okolí, když se ho pravidělně na původ vůně ptali dokonce i úplně cizí lidé, příjemným překvapením si zakrývající dýchací cesty.
Plán byl následující: Před domem nastoupit na bus, vystoupit u nádraží, pak vlak přes hranice na Slovensko, ten jede asi 50 minut. Pak výstup v jedné nejmenované slovenské obci, co dodnes budí dojem doby těsně po 2. sv. válce a při slalomu mezi parními lokomotivami tam člověk riskuje, že šlápne na Němce, dalších asi 15 minut přes pole s menším lesíkem a na dohled bude cíl - průmyslový areál a v něm budova s vysněnou novou prací.
Na první pohled možná složité, ale pro mistra improvizací a krále kličkování z problémů a trapných situací, které před tím zavinil, často několikrát ty samé znova, to v tu chvíli nepředstavovalo výzvu, které se třeba obávat. Slabá místa pan M. téměř nedetekoval, což se ukázalo jako další velká chyba.
To už se ale pan M. ocitl před domem v hloučku lidí čekající na bus a s uspokojením sledoval důchodkyně nadávající na to, že je v dubnu ještě sníh a ony mají úplně promáčené nové boty.
Pan M. na to vyzrál. Nakonec si totiž obul své zánovní téměř značkové tenisky, zakoupené před lety ve večerce u Martina Nguyena, které si schovával pro podobné příležitosti. Rafinovaně imitovaly vzhled kůže, i když pod pod povrchem se skrývala poctivá práce východoasijského petrochemického a gumárenského průmyslu a chodit v nich v létě představovalo pro okolí vážné nebezpečí, neboť byly sice dokonale neprodyšné, ale ne zas tak úplně dokonale, takže vůně zrajícího sýra se z nich často dostala až nebezpečně rychle ven. V tuto chvíli to ale byla výhoda, protože pro ně sněhová břečka byla hračkou. Pan. M. si v v té situaci dokonce vzpomněl, že podobně v suchu a bezpečí se cítil asi před dvěma měsíci, kdy si po návštěvě lékaře zapomněl při odchodu v čekárně odložit takové ty gumové nazouváky a pak v nich nic netušíc celý den pochodoval po městě a zastavila ho až odpoledne ochranka v Lidlu s tím, že debilové a klauni u nich mají nákupy zakázány. Všechny zkoumavé pohledy lidí, které za ten den pan M. potkal, přičítal celou dobu tomu, že mu to ten den výrazně slušelo. Tehdy to bylo velké zklamání.
Cesta busem uběhla celkem bez problémů. Byla to jen chvilka, navíc celou dobu vyplněna schováváním se pana M. na podlaze pod sedadly úplně vzadu, neboť u předních dveří zahlédl mladou paní, nebo starou starou slečnu- dodnes to pan M. nezjistil, jíž se v této městské části již historicky přezdívalo Kocovina, které kdysi v pokročilé opilosti v jednom baru otevíral své srdce a s úspěchem ji sváděl svojí originální technikou - 6 hodinovým poutavým vyprávěním o vývoji kumulativní munice a jejím vlivu na vývoj pancéřování obrněných vozidel. Pravda, slečna nebyla úplně reprezentativního vzhledu, stavu a vůně a pan M. musel své zajímavé vyprávění několikrát přerušit, když měla nehodu s dávením, ale zase byla jediná v jeho svůdnické kariéře, která si jeho propracovaný balicí monolog poslechla až do konce a téměř nespala. Až k ránu při denním světle a s mírným vystřízlivěním pan M. seznal, že to asi úplně nebude žena, vedle které by se chtěl do konce života probouzet, jako ninja se vytratil z baru a doufal, že už tuto osobu nikdy nepotká, ale především, že ho v její blízkosti pro všemohoucího Boha NIKDO neviděl.
Setkání v autobuse tedy byl hned po ránu trochu šok, ale panu M. se podařilo nejen maskovat po dobu celé cesty, ale i vyplížit se na konečné nepozorovaně ven ukryt mezi důchodkyněmi a jejich poznámkami o dnešní zkažené mládeži, která už hned ráno vystupuje z autobusu po čtyřech a kryje se za odpadkovým košem.
No, pan M. byl konečně na vlakovém nádraží, koupil si noviny, aby mu čekání na vlak i cesta lépe uběhly a dál se těšil na to, jaký bude start do nové práce a nového života.V tu chvíli se už ovšem skrytě začaly o slovo hlásit nevědomky posunuté biologické procesy. Trávící trakt totiž neoblbnete. Jeho hodina je jeho hodina a je jedno, kde v tu chvíli zrovna jste. To pan M. ale ještě netušil...
