Jak jsem potkal zlomeninu I.

Měli jste někdy strašlivou, téměř smrtelně komplikovanou zlomeninu posledního článku prstu na noze? Ne? Tak já vám teď řeknu, jak k ní přijít.

Poslední dobou se mi z mého okolí množí zvědavé dotazy na moji nedávnou, život ohrožující, komplikovanou zlomeninu posledního článku prstu na noze, a to především s úšklebky „kam jsem to zase strkal, že jsem obézní a nohy mě neunesou“ a podobně. Je tedy nejspíš čas celou tuto příhodu přesně a pravdivě popsat, aby se i největší posměváčci krčili hrůzou v koutě, upadali do bezvědomí při spatření bílého pláště a do smrti mě plácali po zádech za to, čím vším sem si musel projít.

Zásadní bod, který už na první pohled souvisí s oním zraněním je:

SKŘÍŇ

Moje matka má skříň. Moje matka má tedy skříní několik, a to skříní nových, ještě vonících potem polského dělníka, který měl za trest dát dohromady kupu třísek, hoblin, ptačího trusu, toxických lepidel, zjevné nechuti k práci a kdoví čeho ještě. Z této exotické směsi onen mistr vyrobil dřevotřísku, tu zabalil do krabice, přidal k tomu pár papírů v polštině, čínštině a maďarštině, pár kusů polystyrenu, který před tím něčím ošklivým potřísnil, na krabici dal razítko „prošlo kontrolou“ a „1. jakost“ a milá krabice, tedy mnoho těchto krabic se vydalo na cestu k zákazníkovi.

Což o to. Nábytek je to pěkný. Udělaný s láskou. Tedy s láskou k nějakému druhu levného alkoholu, protože za ty křivě navrtané šuplíky bych někoho ještě dnes s úsměvem nakopnul do rozkroku. Vypadá luxusně, je bytelný a lácí také zrovna nesmrdí. Dobrý výběr. To se musí nechat. No a jak už jsem uvedl, jednoho dne se stalo, že pár těchto skříní a skříněk v krabicovém stavu přistálo v bytě mé milované matky. Byl to pro nás ostatní šok, protože to znamenalo do té doby nemyslitelnou likvidaci původní, chráněné a s úctou udržované nadčasové nábytkové sestavy z Národního podniku JITONA Soběslav v kvalitě a designu raných let šedesátých. Když jsme s bratrem čas od času vyjádřili názor, že by to to chtělo už kousky nové, těm starým dát sbohem, ale v noci a potichu, protože bychom se styděli s nimi producírovat i před místními vybírači popelnic, bylo nám vyhrožováno vyděděním, případně darováním těchto skvostů jako svatební dar, to kdybychom případně s bratrem onemocněli mozkovou obrnou a napadlo nás se ženit.

Tento nový vítr jsme tedy uvítali s překvapením a radostí, ale i s obavami o věci budoucí, protože jsme už ze zkušeností věděli, že to nebude jen tak. A nebylo. Napřed bylo nutno starého nábytku se zbavit. Nápad číslo jedna byl všechno v celku odnosit dolů ke kontejnerům. Tento nápad byl vzápětí smeten ze stolu, když bratr připomněl události asi rok staré, kdy jsme tyto skvosty pro změnu stěhovali nahoru do 2. patra, schodištěm dle norem z roku 1919, kdy lidé neměli co žrát, podle toho vypadali a proto všechno stavěli o šířce maximálně 60 centimetrů. Museli jsme tehdy zbourat jedno zábradlí v mezipatře, urazili jsme kus železobetonového schodu, čerstvou výmalbu chodeb v domě jsme třením dřeva o stěny obohatili o nádhernou dadaistickou výzdobu a museli volat sanitku pro tu protivnou bábu, co bydlí o patro výš a v noci tančí v dřevácích po bytě staročeský dupák. Náhodou ji totiž trefil přesně mezi světla masivní šuplík, který nám až nahoře spadl do mezery mezi schodišti zrovna ve chvíli, kdy se vracela z obchodu a čuměla dírou nahoru, kdo že to tam sprostě nadává.

Další věc proti přesunu vcelku byla ta, že i kdyby se nám podařilo všechny ty desítky skříní a skříněk, které do teď matčin 2+1 zkrášlovaly dostat dolů, tak nebudeme vědět co s nimi dál. Navrhované uložení u kontejnerů před domem nepřicházelo v úvahu, protože i ty menší kusy dosahovaly velikosti regálů ze supermarketu a asi bychom těžko vysvětlovali zatarasení naší i několika přilehlých ulic bytelným socialistickým nábytkem.

Popeláři by asi měli několik týdnů problém to vůbec naložit, natož několika auty odvézt. To by nezvládl ani místní opálený Vojta s kárkou, který prý dokáže za den rozebrat a převozit do sběrny i střední letadlo od Boeingu. Osobně jsem ho viděl, jak na té dvoukolové káře vezl naložené auto. Sám. Fakt nekecám. Ale tohle by nedal. Takže jediná šance byla to rozebrat na místě a odvozit do sběrného dvora vlastními silami. Ujal se toho nakonec bratr, protože když jsme to chtěli po matce, ta tvrdila, že se na to takhle po té sedmdesátce už tak nějak necítí a mně zase nechtěli dát v práci 3 týdenní dovolenou v kuse. A taky už nemám tu sílu jako kdysi. Byl jsem zrovna po nemoci.

V dalším díle si tedy povíme, jak se likviduje starý nabytek, téměř bez sprostých slov a aniž by se musela vyhodit do vzduchu polovina baráku. A to už určitě bude i o té zlomenině. Fakt.