Putování do Lurd aneb jak je to se zázraky

V 50 místném Volvu se drápeme na hřeben nad Ženevou. Květnové sluníčko se pokouší o něco podobného. Jožka Černý vstupuje poutníkům do modliteb a rozjímání a táhlé slovácké melodie si pohrávají se symboly věčné lásky: koníček se plaší, Andulka si zarosí čižmičky, ale mysliveček jao by nic.

V padesáti místném Volvu se drápeme na hřeben nad Ženevou. Květnové sluníčko se pokouší o něco podobného. Jenže hadrovitá oblaka znovu a znovu zakrývají okolní vrcholky Savojských Alp. Magnetofon vyhrává slovácké písničky. Jožka Černý vstupuje poutníkům do modliteb a rozjímání a táhlé slovácké melodie si pohrávají se symboly věčné lásky: koníček se plaší, Andulka si zarosí čižmičky, ale mysliveček jako by nic.

Bohunka Bartáková sedí přes uličku. Se sousedkou z Hroznové Lhoty probírají poslední svatbu v  rodině, kdesi na Vyškovsku. Jenže místo obvyklých rekvizit svatebních orgií poslouchám pouze variace na téma: jít nebo nejít na svatbu prostřední dcery. „Co myslíte, mám jim poslat pozdrav a rači nechodit?“

U řetězového mostu - s půvabným jménem Křepelka - autobus zastaví. Dámy vybíhají do lesíka a také se seřadí u jediného veřejného záchodku v pravé opoře mostní konstrukce z poloviny 19.století. Most překročil kaňon hluboký 150 metrů, takže postávající turisté s námahou hledají kdesi hluboko peřeje horského potoka. Někteří házejí dolů oblázky a počítají, jak dlouho poletí, než zmizí v keřích po stranách vodní tříště. Jakoby šlo vypočítat z délky letu onu příšernou hloubku spoutané propasti.

Nabral jsem do dlaně několik kamínků a zamířil k osaměle stojící Bohunce. „Zkuste si spočítat, jak dlouho poletí“. Tyto dětské hrátky mi posloužily, abych se zeptal, proč musí řešit tak nepochopitelné dilema.

Nejsem nijak zvlášť zvědavý člověk, ba dokonce mám obavu, že jsem se stal otrlým vůči povídání mých klientek cestou do poutní Mekky – francouzských Lurd. Více jak dva tisíce kilometrů dlouhá cesta je pro mnoho lidí příležitostí, jak se vypovídat z prožitých let. Neznámému člověku svěřit  životní problémy a věčně zelené radosti, a pak vyslechnout ty sousedovy. Případně poradit, jestliže si spolucestující viditelně neví rady se vzniklou situací.

Moje otázka zazněla patrně velmi sugestivně. Jenže Bohunka odhadla časové možnosti končící přestávky, a tak mi alespoň dala na vědomí, že si se mnou musí promluvit. Abych i já hledal šalamounskou odpověď. Na otázku, zda jít na svatbu dcery, jestliže ta úmyslně nepozvala nejmladší sestru.

Sjíždíme k Annecy. Národní silnici vystřídala dálnice s lakotnými péages, kde se platí za ujeté kilometry. Vše je perfektně spočítané, každý přesně ví, co kolik stojí. Ten kdo investoval do stavby se může těšit na výnosy, a totéž by měl očekávat i člověk, jehož největší životní investicí jsou zajisté jeho děti. Ovšem život je podivuhodný svou nelogičností, plný nevyslovených tužeb a zašlapaných předsevzetí. Někdy tragický, jindy komický. Do hlavy se mi zavrtává vzpomínka na Stendhala, jehož rodištěm, městem Grenoble, budeme projíždět. Jaké množství intrik, pokrytectví, vášně a krutosti se rozlévá myslí čtenáře jeho největšího románu Červený a černý. Julián Sorel zaplatil svoji vinu vlastním životem. Jestliže románový hrdinové mohou být černí, bílí a červení, v našem životě se pachtíme přečasto jen šedivými odstíny velkých vášní. Ale nejít na svatbu vlastní dcery? To není o odstínech. Tady si zařádila pěkná černota!

Na parkovišti v Grenoble před supermarketem společnosti Leclerc nás zůstala v autobuse jen hrstka. Bohunka uvažuje o dárcích pro rodinné příslušníky a chce, abych jí poradil s nákupem. Nejčastěji doporučuji koupit hořčici…zejména šéfovi do práce. Ale ona je už v důchodovém věku, takže se řeč stočí na dárky vnoučatům, manželovi, který podle její řeči za moc nestojí a je zajisté pod pantoflem. Nabízí se představa slabého chlapa v rodině a čtyř žen, rozhádaných kvůli pitomostem.

Cestu z Grenoblu do mariánského poutního místa v La Salette proslavil Napoleon Bonaparte. Po vylodění v Nice se vydal přes Alpy směrem do Paříže, a skutečně, za 100 dnů dosáhl hlavního města. Kolem Vítězného oblouku v Paříži proto napočítáte 100 kamenů, které symbolizují heroický čin zoufalého generála. Co mohu čekat od segmentu vítězné cesty, jestliže se Bohunka posadila vedle mne. Stanu se svědkem jejího Waterloo, jako Fabrizio del Dongo, v Stendalově románu Kartouza Parmská?

Serpentýny ke klášteru v La Salette měří z městečka Corps 14 km. Postupně se ocitneme až v nadmořské výšce 1 800 m. Volvo s námi balancuje nad propastmi. Moje sousedka se noří do vzpomínek, začíná předaleko, abych si lépe vybavil souvislosti její současné životní situace. A také k mému ohromení ve vyprávění zazní připomínka setkání s lurdským poselstvím, blahodárné účinky tamní vody vytrysklé v okamžiku příchodu Panny Marie v jeskyni u řeky Gave. A nás nejdříve čeká jiné místo zjevené Matky boží. Tentokrát se ukázala pasáčkům Maxmiliánovi a Melanii. Varovala je před trestem, pokud se budou lidé chovat nemravně, hrozila shnilou úrodou a smrtí malých dětí. No, nic moc.

Nejmladší dcera Bohunky měla dětství poznamenané vážným onemocněním. Po konzultacích v brněnské fakultní nemocnici si odvážela Bohunka Aničku s podlomeným zdravím, s nepříznivou prognózou do dalšího života. Na krátké cestě vlakem si do jejich kupé přisedla řádová sestra. Ač je to k nevíře, právě ona se vracela z Lurd. Vytáhla lahvičku s vodou a potřela Aničce hlavu. Co kdyby nastal zázrak a děcko se uzdravilo. Bohunka se slzami v očích vzpomínala na podrobnosti jejich krátké společné cesty. Nejmladší dcerka se nejen uzdravila, ale i ve škole prospívala nadmíru dobře. Po maturitě vystudovala dokonce vysokou školu s červeným diplomem a provdala se za stejně ambiciózního člověka jakým se sama stala. Asi takhle končí romány z červené knihovny.

Jenže to podstatné teprve nastalo. Andulka dokázala rodiče přesvědčit, aby se odstěhovali do pronajatého bytu a dům nechali její nové rodině. Kam posléze nesměli ani přicházet na návštěvu. O nějaké vděčnosti k rodičům je zbytečné mluvit. Přestala se stýkat se sestrami. Pokud přišel někdo z blízkých, nepustila je za dveře kdysi rodinného domu. „A teď se bude vdávat Věruna. Řekla mi, že Andulu nezve. A co máme dělat my? Přece nemůžeme nejít na svatbu? A co když nejmladší přijde nepozvaná?“

Z La Salette přes Avignon do Lurd dojedete za jeden den. Za okny se vám promítá jako film ušlechtilá krajina Provence, plná antických památek, čarokrásných scenérií přímořské jižní Francie. Dýchá na vás studeným Mistrálem, aby poté potěšila závanem levandulových esencí. A v této božské scenérii Bohunka řeší hamletovskou otázku:Jít či nejít?