Pár slov o životě...

Téměř celý život jsem učil na středních školách jazyky (FJ, RJ). Nikdy jsem nebyl členem KSČ, a netoužil po členství. Později jsem nebyl perspektivní kádr, neboť bratr mi emigroval do Kanady po srpnu 68. Zhruba od střední školy jsem intenzivně vnímal rozporuplnost okolního světa, třeba poslechem Svobodné Evropy. A měl jsem štěstí na lidi kolem sebe.

Moje matka vystoupila z KSČ, pracovala jako dělnice, v roce 1961, především z obyčejného poznání, že segment darebáků je v politice vždy větší než v běžném životě. Její odpor vůči bývalému režimu se zvětšil poté, co byl její syn odsouzen za ilegální opuštění republiky. Vnímala svět docela osobně, prvotní zaujetí budováním spravedlivé společnosti vyměnila za přirozené mateřské zklamání.

Osobně jsem byl šokován srpnem 68, nicméně velmi brzy jsem opustil řady studentů-členů Svazu vysokoškolského studentstva, kde doslova zvlčili nenávistí vůči všemu ruskému. A to jsem měl to „štěstí“ a 21.8.68 byl v Praze. Poté krátkou dobu v emigraci, ale vrátil jsem se s nadějí, že přece vojenská přítomnost armád Varšavské smlouvy odpovídala našemu členství v tomto společenství a chování vojáků neslibovalo nic mimořádného.

Učil jsem léta na škole, kam ideologie přicházela okleštěná, v sympatické podobě, takže naši studenti dodnes vzpomínají na demokratické smýšlení řady kantorů, a lehce se orientovali při nutném styku s několika ambiciózními chytráky. Obvykle jsme měli na gymnáziu straníka pouze ředitele. A sami si léta organizovali ideologická školení. Většinou s pocitem ztraceného času, jako daň vítězné ideologii.

Z historie jsem byl šokován zejména „nesnesitelnou lehkostí“ vyhlazování miliónů obyčejných lidí např. na frontách První světové války. A pak jsem četl Šolochova, Haška, Solženicyna, Maupassanta, Rollanda, a ruskou klasiku 19. století aj., takže vstup komunismu do našeho světa mi připadal jako logický, stejně tak jako logické byly všechny ohavnosti páchané zločinci všeho druhu. Obvykle v duchu: oko za oko, zub za zub. Jenže pak tu byl holocaust, a člověk si musel klást otázku: Kde je ten bůh, ať ho mohu nenávidět?! Ale o tom psal už F.M.Dostojevskij.

Bez ohledu na vysílání Svobodné Evropy, kterou jsem se zalíbením poslouchal, stejně jako četl disidentskou literaturu a trávil večery diskusemi s úžasným kantorem posedlým záští vůči bolševikům, vnitřně jsem zůstával přesvědčený o správnosti budování společnosti založené na kolektivním vlastnictví výrobních prostředků, v oné mnou ceněné harmonii světového komunistického hnutí. Bože, jak je naivní, pomyslíte si.

Procesy 50. let jsem samozřejmě považoval za zrůdné a jejich organizátory za zločince. Poněkud jsem tyto činy relativizoval porovnáním s praxí církve v daleké minulosti, kde rovněž v zájmu mamonu a všeho možného docházelo ke zrůdnostem. Ale tím se neměnil můj vztah k církvi, jako zcela intimní záležitosti člověka.

Trvalo mi řadu let, než jsem se vnitřně smířil s událostmi ze srpna 68, protože 13 let po skončení Druhé světové války, po maďarském povstání, bylo naivní se domnívat, že velmoc, kterou válka připravila o desítky miliónů občanů si nechá destruovat svůj „dům“ probuzenou obrodou demokracie v malé zemi, z počátku se tvářící jako hnutí za občanské svobody, jenže zejména naše změny po listopadu 89 prokazují možné následky, pokud by v srpnu tanky do Prahy nepřijely.

Opět a opakovaně odmítám demagogii dnešních médií, které hrůzy tohoto světa, reakce vládní administrativy v letech ohrožení jadernou likvidací lidstva, tedy zločiny z počátku studené války, povyšují do rozměrů, které zcela potlačují realitu. Milada Horáková veřejně vyhlásila válku nově se formující ideologii a státu, a, žel, stala se tragickou obětí. Podobně jako ve slavné francouzské revoluci sťali francouzskou královnu jako symbol mizejícího světa. Nebo zastřelili jako psa manželku rumunského komunistické prezidenta. V okamžicích přelomových událostí má život jinou cenu.

Vadí mi, že se mladí nedoví nic o zavraždění dvacetileté Marušky Kudeříkové, které za okupace usekli hlavu v Německu. Vždy, když je v novinách, na obrazovce Milada Horáková, vidím její mladší soudružku. A když v Plzni oslavují výročí osvobození této země, tak mě drzost ideologických gaunerů nutí vrátit se ke knihám Orwella.

(Poprvé zveřejněno v Britských listech)