Názory za chystanou stávku v podání zdejších autorů lze rozdělit na dvě zásadní skupiny, a pak existuje celá řada těch, kteří postrádají ideologickou zaujatost obou antagonistických pohledů a upřednostňují jiné než černo-bílé vidění.
Z některých blogů kouká jak sláma z botů autorova bohorovnost vůči všemu, co není v souladu s jeho vyhraněným názorem. Ale nechci zde polemizovat s těmi, které všechny řadím do stejné skupiny odpůrců odborářských aktivit. Je to zrovna tak užitečné, jako kdybych psovi vysvětloval, že maso je škodlivé a krmil ho pouze granulemi ze supermarketu.
Jsem také rád, že nemusím žít v době, kdy jsme dnes a denně měli na talíři demagogii, třebaže její hlasatelé se ani zdaleka nevyvinuli v tak záporné postavy, jako se nám předvádí mnozí aktivní součásní čeští politici. Dovede si snad někdo představit, že by zprofanovaní komunističtí funkcionáři si otevřeně říkali o platy, které by 10 x převyšovaly průměrné? Nebo navrhovali platby za amalgámové plomby či doporučovali kupovat zlaté mince, aby se člověk zabezpečil na stará kolena? I proto jsem rád, že nám kapitalismus nabídl možnost stávkovat.
Při častých cestách do Francie jsem měl možnost několikrát zažít na vlastní kůži demonstrace tamních nespokojenců, stávkujících. Docela fádní bylo setkání s davem manifestantů na bulváru od Náměstí Republiky po Bastilu. Včetně nezbytné dávky slzného plynu. Možná by stálo za zamyšlení, kde v Praze zvolit trasu pro demonstranty? I když Václavák je docela příhodný. Mistním příliš nevadí a jsou na očích. A média stále ještě zajímá, zda se před Melantrichem nechystá nový Listopad. Horší je to ze stávkujícími napříč zemí, neboť v mnoha případech je paralyzována doprava v celém Haxagonu.
Kdysi jsme na dálnici do Lyonu narazili na konvoje žandárů s puškami, a zážitek to byl nezapomenutelný. Jen nevím, zda chránili stávkující či nás, náhodné turisty. Ale projet přes hromady nasypaného nehašeného vápna se nám nepodařilo, a dál jsme putovali v noci po okresních silnicích. Bylo to už v dobách našeho obrozeného kapitalismu, a člověku nasazené bajonety na puškách připomínaly obrázky z čítanek o stávkách za První republiky. Všudy přítomné rudé prapory tomu napomáhaly.
Po dnešním sledování událostí doma mám dojem, že i těch rudých praporů brzy u nás přibude. Zvláště když pan Kalousek mávl rukou nad skutečností, že soudní výnos byl opatřen červencovým datem, což by u každého občansko-právního sporu bylo jasným důkazem nekompetentosti a neplatnosti, ale u ministra šlo jen o banalitu. Bohužel, v této zemi je až příliš novinářského a publicistickéko rektálního alpinismu, než aby průměrný divák veřejnoprávní televize nebyl vystavován soustavnému působení znevýhodňujícímu jednu stranu. A ke které se hlásíš ty, milý čtenáři?
