Nejsme malé děti!

Stalo se nepsaným pravidlem, že autor kritického pohledu na dnešní dění předem avizuje, že nebyl v minulosti členem KSČ, aby mohl vstoupit do mediální debaty. Činím tak rovněž, a ještě přidám na tuto pofiderní váhu věrohodnosti svoji účast v Koordinačním centru OF v listopadu 1989 ve Zlíně.

Tehdy jsme měli co do činění se „ztrouchnivělým“ režimem, který nicméně přijal podmínky nastolené na náměstích a argumentaci vzešlou z racionálního usilování o potřebné změny. Zejména se donekonečna opakovaly záběry na shromáždění dělníků v pražské ČKD, kde soudruh Miroslav Štěpán schytal jako pár facek reakci od přítomných, kteří volali slavné „Nejsme děti!“

Už dávno vyprchal enthuziasmus sametové revoluce. Ale v žádném případě nezmizel zdravý rozum našich lidí a stejně jako tehdy jsou absurdity absurditami. Mezi ně patří tzv. zlaté padáky pro ty, kterým skončil mandát v zastupitelských orgánech na všech úrovních, kteří odcházejí z pozic manažerů, či jen si nechávají vyplácet (a je mi jedno, zda jde o státní, polostátní či soukromý sektor) nehorázné odměny. Jejich zdanění je v zájmu občanů, zvláště když je půl miliónu občanů zbaveno možnosti pracovat a tisícům potřebných jsou odebírány sociální dávky.

Příkladem (a proč by ne!) nám může být Maďarsko, kde poslanci schválili zdanění tzv. zlatých padáků 98 % daní, a to zpětně od roku 2005! Navíc zbavili ústavní soud vstupovat do daňových a finančních záležitostí vztahujících se k rozpočtu země.

Vzpomenme jen na 600 mil. odměny Martinu Romanovi z ČEZ, zlaté padáky manažerům ČSA – firmy s obrovským dluhem, a mnoho dalších, zejména odchodné poslancům, senátorům, radním aj. A přitom jsme o řadě z nich měli možnost po celá léta číst informace, jak špatně vykonávají svůj mandát. Chci zdůraznit, že takto neprovokovali občany ani mocní minulého režimu!

21 let od pádu totality se nám nová vrchnost vysmívá, legislativci jsou už léta označeni jako kapři, kteří si nevypustí svůj rybník. A jestliže dojde k vystřídání jedné politické reprezentace druhou, krátce po volbách opět zaniknou myšlenky, se kterými šli lidé k volbám v naději na změny. Opět převáží politikaření, opět z nás dělají voly. Jestliže Miloš Zeman v roce 1989 využil možnosti plivnout na minulý režim poukázáním, že naše školství je horší než nepálské (což byla chytrá lež!), existuje i nyní jistá možnost, že mladá generace bude oblbována podobnou demagogií. Ale ne na dlouhou dobu. Víte, přátelé, my také už nejsme děti!