Jako malej kluk se chová Zdeněk Škromach. Řeknete. Místopředseda donedávna zcela zbytečného Senátu však za to nemůže. Vysedávat v malostranském paláci a poslouchat podbízivou volební znělku – to by nevydržel žádný kluk ze Slovácka.
A také už strávil hezkou dobu v politické špíně, než aby zůstal čistý a vyžehlený jako jeho kamarádi, když kráčí v neděli na mši. Seřadíme-li všechny předsedy, se kterými musel Zdeněk spolupracovat, podporovat je po celá léta a přitom jim vidět pod klobouk. A když pak mizeli ze scény a končili na politickém hřbitově bez fanfár (ty zazněly jen když ministra za sociální demokraty Ivo Svobodu poslal soud do lochu), musel chudák číst upřímná vyznání svých premiérů.
Na světlo boží se dostala slova Jiřího Paroubka, že ve Zdeňkovi měl „rutinéra, lenocha bez vlastních myšlenek, neschopného přijít s důchodovou reformou“, a to nám ještě ex-předseda dluží další pikantnosti, o nichž zajisté budeme číst v ohlášených dvou knihách. V té o zahraniční politice asi Zdeněk nebude na pranýři, nicméně pokud půjde ve stopách své milé manželky, máme se na co těšit. Tedy ti, kteří se chtějí o pana místopředsedu otírat. Od Zdenka Škromacha nečekejme žádný spis, nějakou kroniku dění v sociální demokracii, protože on odejde do zaslouženého důchodu někdy na počátku příštího století. Snad v té době už nebude hejtmanem ani David Rath, kterého si do politického záhrobí „odvede“ Jiří Paroubek na výslovné přání slováckého senátora.
Jestliže jsem označil dvojnásobného místopředsedu za malého kluka, tušíte za tím určitě nepatřičnou ironii. Jenže co chudák mohl dělat, než jen lehce „okopávat“ svého dnešního Piláta, v době, kdy museli spolupracovat ve vládě? Že mu to Paroubek takto připomíná je tudíž pochopitelné. Dělal to ostatně i Miloš Zeman a Mirek Topolánek.
První ohlas budoucí korektní spolupráce s právě zvoleným novým předsedou ČSSD jsme už zaznamenali na sjezdu. Zcela dle svého srdečného a bezprostředního zvyku reagovat ve společenství sobě rovných Zdeněk připomněl Bohuslavu Sobotkovi, že před volbami sliboval poraženému Haškovi místo prvního místopředsedy. A nyní Sobotka mlčí.( To se nedělá, pane předsedo! Já, Zdeněk, chci slyšet na tomto plénu, že je pro Tebe Michal tím nejpotřebnějším a tedy prvním kandidátem, i když přitom budeš skřípat zuby, jenže to patří do naší profese, říkat co si nemyslíme a tvářit se přitom jako boží hovádka!) Žel, nezbylo nic jiného, než označit Sobotku za ubožáka a podvodníka, který nedrží slovo. Vskutku, originální vstup v našich poměrech! Jenže kdo to ocení? Richard Falbr – ten odborářský boss a europoslanec, který tě musí nazvat „dobytkem“?
Naštěstí lid zastoupený delegáty sjezdu vnímal citlivě nazrávající období konfliktů, urážek a nadávek, jak to můžeme tušit z nepatrných náznaků sjezdového jednání, a tak si při volbě místopředsedy jemně a distinguovaně pohrál s nervovou soustavou Zdeňka Škromacha a zvolil ho do funkce jako posledního. Jenže, my víme, že ti poslední budou jednoho dne první. Tak to v životě chodí.
