Hrrr, do Libye!

Co můžeme očekávat od vývoje v Libyi? Ještě před nějakou tou řádkou let bychom mohli vnímat úsilí západních zemí jako přirozený zájem o zničení moskevské teroristické exponentury na africkém kontinentu.

Jenže už je minulostí potřeba trestat zemi a jejího šéfa za zničení civilního letadla. Je však realitou, že ne-prezident Kaddáfí byl vlídně přijímán významnými představiteli EU a NATO (Berlusconi, Blair), a nikdy jsme neslyšeli o nelidských poměrech libyjského autoritativního režimu, který v řadě aspektů je daleko více demokratický než feudální státy Blízkého Východu.

Vlna barevných revolucí odstartovaná Gruzií a Ukrajinou prokázala jepičí život, neboť protagonisté svobody se posléze proměnili na nevýznamné prospěcháře, kteří si jen znovu koledují o odebrání kytičky. Ačkoli v severní Africe jsme mohli sledovat podivuhodné peripetie k demokracii směřujících iniciativ, odstartované téměř palachovským sebeupálením vysokoškolála-zelináře, další vývoj nenabízí nic, kvůli čemu by stály za pozornost Nechceme-li spekulovat o možném krizovém vývoji, významně ohrožovaném renesancí doposud latentního konzervativního islamismu a posílení církevního vlivu na chod států.

Nadcházející summit EU za účasti prezidenta Václava Klause určitě přinese překvapivá vystoupení různě zainteresovaných šéfů států EU, což možná vyvolá zemětřesení na domácí politické scéně, ale v žádném případě nelze od něho očekávat užitečný a pro libyjský lid prospěšný akt, zvláště když dobře známe své pappenheimské. Jestliže náš prezident nebyl ochoten vyvěsit na Hrad vlajku EU v době našeho předsednictví, určitě tím naznačil, s jakou mírou vstřícnosti může být přijímán jeho názor na dění v Severní Africe.

Zatímco v prostoru Iráku a Afghánistánu se odehrává poslední dějství ( i když budeme epilog očekávat možná i desetiletí ) ofenzívy západní demokracie do islámského světa, Maghreb, bezprostřední soused EU na jižním křídle, doposud chránil svůj prostor před „osvětou“ svého severního souseda. Prezident Francie delší dobu usiluje o větší účast bývalých frankofonních zemí v užitečné kooperaci s EU, ostatně, např. v Maroku už EU financuje řadu projektů možného partnerství. Dnešní rozsah proměn však dávno přerostl možnosti Elysejského paláce. Do Středozemního moře zamířila letadlová loď USA.

Má však zpoždění. Už dříve připluly do Sýrie dvě iránská válečná plavidla. Právě ve vztahu k Izraeli, Palestině a již rozehraným partijím na Blízkém Východě se zřejmě bude zvažovat potřeba intervence zemí NATO. Určitě neexistuje racionální náhrada Kaddáfího, jako relativně přijatelného vůdce významného afrického státu, zvláště když je na obzoru možné (a zřejmě toužebně očekávané) rozbití velké země, stejně jako se rozpadl nedaleký Súdán. Civilizační kolaps však dokáže svět řešit i bez letadlových lodí.