Fotbal - radost pohledět II.

Před několika dny jsem zde „provokoval“ svým obdivem ke slovenskému národnímu mužstvu, které vyhrálo zápas s Rakouskem, zatímco my jsme se museli hanbit za zápas v Norsku.

Včera došlo k druhému dějství, když Sparta nepostoupila přes rumunský Vaslui, zatímco Slovan přešel přes italské AS Řím.

Namítnete, že naše naděje teď bude živit skvělá Plzeň. Je to přání nás všech, ale realita je nabíledni. Diváci v Plzni (nebo v Praze) si určitě přijdou na své, a během 90 minut budou moci obdivovat fotbalové mistrovství Barcelony, AC Milán, ale i běloruského mistra z Borisova. Šance Plzně jsou víc než malé, snad jen s Borisovem svede plzeňský manšaft vyrovnaný zápas – ale ani to není jisté.

Zarážející je ovšem osud dalších českých mužstev – Jablonce a Mladé Boleslavi. Vypadly jednoznačně, po výkonech, které jsou v naší lize standardní, ale zdaleka nedosahují úrovně mnohdy fotbalových „trpaslíků“. Peníze, jak víme, změnily fotbalovou mapu světa, reprezentanti z řady afrických zemí si vydělávají kde to jen je možné, a prosadit se proti nim se stalo velmi složité pro naše klubová mužstva. Vždyť i Sparta založila svoji hru na Leonardu Kweukovi.

Ještě že ve většině afrických zemí nemají možnost hrát lední hokej, a Češi se tak mohou chlácholit mistrovstvím svých několika profesionálů. Kdysi jsme byli oblbováni světovostí naší kolové s šampiony bratry Pospíšilovými.

Nyní jsme v hodnocení národního fotbalového mužstva někde za 40. místem. Možnosti na další propad však stále hrozí.

Prvním signálem propadáku bylo samozřejmě rozdělení Československa, protože ještě jako jeden stát jsme se dvakrát probojovali do finále MS. Lidé u nás, zvlátě politici, jsou nepoučitelní, třebaže se už jako děti učili ve škole o Svatoplukových prutech. Vždyť i finále v Chile bylo možné díky skvělým slovenským hráčům (Popluhár, Adamec, Štibranyi, Molnár, Schrojf, Bomba, Buberník, Scherer). Slováci se ještě nezapomenutelně vepsali do historie MS svojí účastí v Jihoafrické republice. A je spíš pravděpodobné, že něco podobného se už nemusí v budoucnu opakovat ani Slovákům, ani nám. Proto bych prosil, abychom netrhali stále dobře fungující vztahy našich národů, a naše média přijímala úspěch sousedů jako výzvu, umožnila sledovat v ČR zápasy úspěšných slovenských mužstev, a totéž obráceně.

Fenomén národní hrdosti je určitě jedním z mála pozitiv v životě lidí. Má schopnost sjednocovat, naplňovat optimismem, a stejně tak i obráceně. V případě prohry, která je ve sportu samozřejmostí. Mějme rádi sport pro jeho kvality, milujme mistrovství hráčů, nechť jsou odkudkoli, chraňme sport před drogami, pěstujme fair play, buďme vyspělými fanoušky. A jen v koutku srdíčka si přejme vítězství těch našich zlatých hochů....