Při cestování Ruskem stráví člověk dlouhé hodiny a dny ve vlaku. Tamní vlaky jsou jak je známo širokorozchodné, což by mělo zaručit přece jen větší pohodlí.
Hlavní pohodu v ruském vlaku však pomůže vytvořit ochotný personál, děvočka, která vám do kupé přinese pravý ruský čaj. A také, na to nesmím zapomenout, spolucestující. V ruské literatuře dokonce existuje žánr vyprávění, které jakoby cestující odposlechl ve vlaku. A určitě si ze školy vzpomínáte na A.P.Čechova. Jedna jeho povídka se jmenuje „Zvláštní povaha“.
Hrdinka povídky vypráví v kupé svůj životní příběh. Vysvětluje, proč je nešťastná. Vdala se kdysi na naléhání rodičů za bohatého starého generála a tudíž byla v životě nešťastná, což jistě chápeme. Jenže se ledy pohnuly, generál zemřel, a milé dámě zanechal slušný majetek. Mohlo tudíž skončit období smutného života, jenže pro naši vypravěčku se situace opět zkomplikovala, opět je tam kde byla. Na její životní cestě se vyskytl nový generál....
Co poradit takto postižené dámě, to nedokázal ani mistr jakým byl určitě lékař Čechov. Jistě, jeho povídka má zřetelné satirické rysy. Můžeme se zasmát. Jindy je to složitější. A vzpomínám, že jsem rovněž v ruském vlaku poslouchal vyprávění dívenky, která se vracela do Čech, neboť u nás pracovala jako průvodkyně na zámku v Jižních Čechách. A dlouhá cesta v ní probudila potřebu hovořit. Tak jsem se zájmem poslouchal její zážitek z cesty po sibiřské magistrále, když jela s matkou za otcem někam k Vladivostoku. Jenže tehdy nedojela.
Projeli Uralem, za nimi zůstala část Sibiře, ale kdesi poblíž Bajkalu je zastihla bouře. Určitě to byla pořádná vichřice, protože se jejich vlak zastavil, neboť před nimi byl stržený most. A celý vlak tak zůstal stát v bažinách, aniž kdo mohl tušit co je čeká. Vody přibývalo, ale nejhorší je mělo teprve potkat. Stáli tam několik dlouhých dnů. Ve vlaku brzy přestala fungovat ventilace, téct voda atd., okny se do vlaku draly myriády komárů, a opustit vagon nebylo možné – bažiny to nedovolily. Brzy došla voda, potraviny také ubývaly, a záchrana nikde. V létě je i v této části Sibiře nesmírně vlhké horko. Což si člověk dovede představit, protože i u nás se někdy v létě stane nesnesitelně, že se závistí koukáme na televizní záběry od moře. Naše spolucestující dokonce slzela, když si vybavovala vzpomínky na prožitý horor. Ještě že my tady nemáme vzdálenosti jako Rusové, a í kdyby se vlak zastavil před strženým mostem, tak žádná tragédie se nestane.
A další spolucestující byla paní se synkem, která ujížděla z Čečenska, aby jí domorodci neodvedli chlapce do hor. Jak říkala, stal by se z něho bandita. Měla příbuzné v Kijevě, a tam se rozhodla usídlit.
