Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou. To je staré moudro, které bylo při hlasování o uprchlících na slezině ministrů vnitra EU aplikováno dokonale.
V momentě, kdy se začalo o této variantě většinového nátlaku mluvit, na úkor obvyklého práva ‚veta‘, bylo jasné, co se bude dít. A dělo se. Kverulantství Visegrádu dostalo zásah rovnou na solar plexus. Jenomže to nebylo ani moc potřeba. Svoji ránu z milosti se státy středoevropské čtyřky uštědřily ještě před tím, než tak stačili bombarďáci z EU učinit. Hrdou jednotnost nakonec převálcovala totální blamáž. A může pro to hledat vysvětlení kdo chce a jaké chce.
Proč se Polsko cuklo? Hledají se důvody, přitom se přímo nabízejí. Poláci i v Ukrajinské krizi a v dalších ‚společných‘ evropských počinech byli vždy označováni za EUROHUJERY, což dokázali i nyní. Za to jim byla udělena pochvala v podobě obsazení postu ‚evropského prezidenta‘ zosobněného Donaldem Tuskem. A přece by se vůbec nehodilo, kdyby vlastní země šla proti nejvyššímu představiteli evropského SRPŠ. Mám trochu pocit, že toto už bylo z polské strany předem jasné, nicméně aby byl ‚v baráku klid‘, vládla na sesedání visegrádských špiček selanka, z níž nakonec nezůstal kámen na kameni.
Česká vláda se pokusila na to konto tvářit DIPLOMATICKY a nedělat údajně další potíže. Jenomže zároveň tak všechno zůstalo na bratrech Slovácích, kteří vzdor vyhrožování evropskými persekucemi si trvají na svém. Jak představitelé naší vlády naznačují, v jejich postoji je tiše podporují, nicméně je lepší počkat, jak to všechno dopadne. Pakliže právní bitva Slovenska skončí vítězně, přidáme se. Pakliže budou vítězi EVROPANÉ, přidáme se pro jistotu zase tam. Počkáme, až bude dobojováno, a pak přeskočíme na tu správnou stranu.
Málokterá naše vláda si může říct, že vládla způsobem START-CÍL, tedy že přežila celé volební období. Ovšem pověstná Čecháčkovská zaprděnost, o které často slýcháváme od pobryndaných stolů ‚Pražské kavárny‘, nyní zamořila celou Strakovku. Bohužel ale ani naše (NAŠE?) média nedávají moc prostoru realitě, a zatímco začátkem roku byli ještě všichni SPRÁVNÍ novináři JE SUIS CHARLIE, teď jsou JE SUIS kdo ví co, ale rozhodně ne bdícími strážci demokracie. Bohužel však i dnes je spousta těch, kteří jsou přesvědčeni, že co je psáno v novinách nebo vysílá rádio, či televize, je pravda. A to jednoznačně nahrává těm, kteří SPRÁVNÉ do médií podsouvají.
