Po čem nic, toho se Brusel hned chytí. Budeme, jako Slováci, slibovat věrnost EU?

Společnou deklarací, kterou v Den Evropy 9. května společně podepsali tři nejvyšší představitelé Slovenska, oficiálně zpečetili svoji oddanost Evropské unii a NATO. Máme se bát, že to bude napříště vyžadováno?

Sliby se slibují a blázni se radují. Některými sliby se zavazujeme nebo se chceme zavděčit, občas takovým závazkem chceme přesvědčit i sami sebe, že to, co si myslíme a děláme, je naprosto správné. Co ale vedlo prezidentku Čaputovou, premiéra Matoviče a předsedu slovenskému parlamentu Kollára k podpisu společné deklarace, v níž slibují věrnost a oddanost EU a NATO?

To je koneckonců jejich věc a naše zbytečná starost, který že z nabízených ‚slibovacích‘ důvodů pro tento jejich společný akt platí. Či spíš mohla by to být naše zbytečná starost. Jenomže co bylo v tomto případě dobrovolným aktem, mohlo by se Bruselu zalíbit do takové míry, že podobná oficiální vyhlášení bude očekávat od představitelů všech ostatních členských států EU. A jak se kdysi říkávalo – účast  dobrovolně povinná.

Vždyť v unijních strukturách se vždy hlavně řeší to, co by klidně mohlo zůstat nepovšimnuto. Neboť hlavním heslem je vždy SEMKNUTÍ A JEŠTĚ VÍCE EVROPY. A tak místo toho, aby se skutečně řešil palčivý problém na řecko-turecké hranici, hrozilo se pěstičkami evropským potížistům, v momentě, kdy se po celém kontinentu valilo tsunami kronaviru s tisíci mrtvých, bylo hlavním tématem vyhlašování Evropského dne optimismu. Nehledě třeba na naprosto zbytečný rozsudek Evropského soudu, před nímž byla Česká republika uznána vinnou, že se odmítla podvolit kvótám pro přerozdělování migrantů. Ty ovšem nikdy nezačaly platit. Jaký smysl takový rozsudek má?

Brusel naléhavě potřebuje ujištění sebe sama, že je všechno v naprostém pořádku, protože možná už i leckomu z eurohujerů dochází, že tomu rozhodně tak není. Parník se potápí, ale hlavně, že kapela vyhrává...! A o to víc budou výkřiky z Bruselu zoufalejší, když začnou ještě více sílit z jednotlivých států, které se musely s pandemií poprat bez bratrské pomoci, hlasy volající po preferenci domácí produkce. Vždyť, ač ne vyřčeno, rozšiřování bylo EU vedeno také možnostmi nových odbytišť pro ekonomiky starých členských států. A teď by se to mělo zhroutit kvůli nějakému přehnanému vlastenčení? To ani náhodou! Proto mám obavy, že nějaká forma podobné deklarace, která vzešla od představitelů Slovenska, se jistě vedení EU bude hodit!