Ohrožení svobody slova nebo spíš ohroženi svobodou slova?

Jak málo stačí. Pouhá záměna jednoho písmena za dvě jiná a význam celé fráze se promění k nepoznání. Ohrožení svobody slova a ohroženost svobodou slova jsou dva naprosto diametrálně odlišné pojmy.

Předminulý týden proběhla Českou republikou vlna demonstrací řízená demonstračním milionovým spolkem. Témata byla už poněkud vyčpělá a tak trochu trapná. Co si ještě víc vzít na Zemanovi a Babišovi? Lehce v pozadí ale také visel boj za svobodu slova. Ten byl pro změnu spojen s volbou nových televizních radních, s nimiž milionoví demokraté bytostně nesouhlasí. To by jim nikdo nebral. Ale jiná věc je, podobně, jako v ostatních případech, že s čím nesouhlasí – to je špatně, to se nemělo, a hlavně nesmělo, stát!

Boj za svobodu slova v podání průkopníků nové doby zní poněkud bizarně. Generace, která zná období rozvinutého socialismu jen z doslechu, si paradoxně bravurně osvojuje praktiky, jež v té době panovaly. Říkat nahlas se mohly jen ty správné věci, stejně tak i psát. Myslet si mohl člověk cokoliv, pokud si to nechal pro sebe. A dnes? Šmírování na sociálních sítích, případně ostrakizace všech, kteří si dovolují říkat na plnou hubu věci názorově odlišné od toho, co je SPRÁVNĚ. A když to nejde po dobrém, tak se to hlásí do Moskvy, pardon - do Bruselu.

Ve výsledku to vyznívá, že za ohrožením svobody slova se schovává spíš vlastní ohroženost svobodou slova ostatních. Není ničím novým, že vždy nejvíc křičí ti, kteří jsou ve společnosti v menšině. Vědomi si své minority tak potřebují vybojovat svůj spravedlivý boj za (vlastní) demokracii jinými, než demokratickými prostředky. Co na tom, že společnost jako celek je jiného mínění. Nemá však otevřenou náruč médií ani potřebná školení, kterak se stát úspěšným aktivistou a převálcovat plebs.

Svoboda slova a projevu je taktéž spojená se svobodou volby. Jak je možné, že poslancům, veřejně projevující svůj postoj před volbou členů televizní rady, následně přišel ‚vytýkací‘ dopis od jakýchsi mezinárodních novinářských organizací? Není to samo o sobě popřením principu demokracie? Není to mnohem větší ohrožení svobody rozhodování podle nejlepšího vědomí a svědomí, k čemuž se poslanci zavázali ve svém slibu? Jak je možné, že někoho něco takového vůbec napadne a navíc s pocitem spravedlivého boje i zrealizuje?

Respekt k názoru jiných není rozhodně silnou stránkou současné ‚ligy spravedlivých‘. A otázkou je, zda vůbec pokládají za důležité na tom máknout. Vnitřně mohu se spoustou věcí nesouhlasit, ale nedává mi to právo někomu jinému svůj názor vnucovat, natož měnit věci do té míry, že ovlivní životy ostatních. Ať chtějí nebo nechtějí. A právě v tom se dá hledat ona ohroženost svobodou slova. To by tak vyhlíželo, aby si každý říkal, co chtěl. Ještě by se tak toho mohl někdo jiný chytnout a myslet si totéž. Tudy cesta nevede! Cenzurovat, zakazovat a hlavně co nejvíc KŘIČET. Dokud si neuvědomíme, že je to jenom a jenom pro naše dobro...