Proč se pro některé politiky II. světová válka scvrkla na boj o Prahu?

Otázka je jen řečnická. Sám to nevím a nemám ani tušení, z jakého důvodu to neustále mám poslouchat. Bohužel ty, kteří se dnes staví do rolí vykladačů dějin, jakoby nic z toho, co se dělo za posledním pražským barákem, nezajímalo.

Kolem 75. výročí konce II. světové války to byl mezi politiky samý erudovaný historik. Ještěže je už datum 8. května za námi. A nepochybuji, že z těch samých se obratem stanou v úplně jiném oboru minimálně kandidáti na profesuru.

Pro mnohé politické tlučhuby se Praha stala vlastně nejdůležitějším středobodem střetu světových mocností. V rámci II. světové války by se to ale dalo pokládat za drobnou epizodu, jakých se odehrávalo, na různých místech světa, bezpočet. Jenomže ono je jaksi účelnější a účelovější vytrhnout z kontextu celosvětového konfliktu jednotlivost a na ní si postavit svých pět minut slávy!

Dalo by se trochu nadneseně říct, že se v posledních dnech odehrávalo do slova a do písmene druhé Pražské povstání. V něm ale nebyl hlavním protivníkem skutečný původce všeho, co se na konci první poloviny XX. století odehrálo – hitlerovské Německo. Naopak tím, že se o něm v debatách zarytě mlčí, je jaksi nenápadně, a o to víc nepochopitelně, z celé věci vyviňováno. Do role jednoznačného zloducha je za to stavěna tehdejší Rudá armáda, potažmo Sovětský svaz, jenž je dnes personifikován Ruskem. Přitom ne každý příslušník Rudé armády byl logicky Rus...

Jenomže stejně, jako váleční hrdinové nejsou jen černobílí, i samotná válka má mnoho odstínů. Pokud se ale z celého spektra barev vytáhne, co se zrovna hodí, je to stejně špatné, jak bezprecedentní glorifikace sovětské pomoci v učebnicích komunistického dějepisu.

Jak chápat adoraci Vlasovců při Pražském povstání, když titíž příslušníci Ruské osvobozenecké armády (ROA) spolu s gestapem ještě dva týdny před Pražským povstáním byli strůjci tragédie v Zákřově na Olomoucku, kde po drancování vesničky a dvoudenním běsnění nakonec povraždili 19 mužů? A dá se vyloučit, že za pár dní se někteří z nich nepostavili do hrdinného osvobozování Prahy? Co je vedlo k takovému prozření? A jak by se nynější obhájci počínání ROA v Praze podívali do očí lidem v Zákřově?

Podobných otázek by se v různých souvislostech dalo položit bezpočet. Černobílé není ani údajné zjištění, že ne všichni rudoarmějci pohřbeni na pražských Olšanech jsou přímými obětmi osvobozování Prahy. I to nelze vyloučit, ačkoliv se naznačuje, že jde i o ‚oběti‘, které nepadly v bojích a už vůbec ne hrdinně. Ale ani asi nemůže nikdo tvrdit, že si zajeli do Prahy na výlet jenom tak ‚zachlastat‘. Zda by měli mít místo na mezi válečnými hrdiny je sice diskutabilní, ale i oni se museli do Prahy probojovat. Stejně tak by šlo zpochybňovat, zda by měli být, vzhledem k válečnému počínání, zde pohřbeni Vlasovci!

Tvrdit, že by byla Praha středobodem II. světové války, se rozhodně nedá. Ačkoliv by si to možná mnozí přáli. I po jejím osvobození ještě na spoustě míst po republice dobojováno nebylo. Poslední bitva II. světové války na našem území se odehrála ještě 11. května u Slivice na Příbramsku. Přitom 9. května se ale bojovalo i na Moravě, konkrétně třeba v Litovli.

Válka je vždy špatná a každý z vítězů si chce odnést svoji kořist, odměnu za své hrdinské činy. Je to zřejmé i z lokálních válek pozdějších, či současných. Jde o získání sféry vlivu, přístup k nerostným zásobám, případně zničení tamního průmyslu a infrastruktury s následnou vidinou budoucího ekonomického ovládnutí nových území. Stejný byl i výsledek II. světové války, předurčený Jaltskou konferencí, při níž si představitelé mocností porcovali Evropu už v únoru 1945. Čímž bylo také nejspíš dáno, kdo bude koho osvoboditelem. A že nás i tehdy západní velmoci znovu hodily přes palubu, stejně, jako v roce 1938 v Mnichově, není pochyb.