Maturita z matematiky šla zatím k ledu. Proč by ale bylo dobré ji mít nebo nemít?

Povinná maturita z matematiky – to je nekonečný příběh. Vládní návrh rušící tuto povinnou zkoušku zatím prošel prvním čtením. Ačkoliv sám nejsem horlivým zastáncem, je mi jasné, že jde o víc, než jenom zlomyslně trápit studenty.

Musím předeslat, že má zkouška z dospělosti na průmyslovce v polovině 80. let mezi povinnými předměty matematiku neměla. Nemůžu ani tvrdit, jestli bych tenkrát prošel, nicméně i tam se matematika prolínala odbornými předměty. Zároveň musím také objektivně přiznat, že jsem z mého pohledu bez známky z matiky na maturitním vysvědčení nikdy nestrádal, a to ve vystudovaném oboru, který v praxi potřebuje jistou dávku logiky a schopnosti kombinace, pracuji už desítky let. To jenom tak na okraj.

Ale vezměme to trochu ze široka. Před 100 lety, kdy byli školáky naši dědové a babičky, se považovalo za vyšší vzdělání pouhé ‚vychození‘ měšťanky, dnes druhého stupně. Už jen proto, že měšťanská škola byla jediná pro široké okolí a muselo se do ní denně docházet i spousty kilometrů. Maturita už byla pro málokoho a vysoká škola? Takového člověka s titulem si okolí náležitě považovalo. Samozřejmě – odvíjelo se to především od sociálních aspektů a dostupnosti škol. Přesto i ti s nejzákladnějším vzděláním bravurně ovládali kupecké počty, a i když jejich sloh byl mnohdy kostrbatý, pyšnili se dokonalou gramatikou a úhledným rukopisem...

Proč se k tomu vracím? Hlavně pro srovnání s dneškem. Dnes se s učni už téměř nepočítá, maturita by měla být samozřejmostí, a kdo nepokračuje na vysokou, je nějaký divný. Ale co s tolika titulovanými absolventy z naprosto nepoužitelných oborů, kteří si ovšem svoji postradatelnost nijak nepřipouští, neboť v jejich alma mater byli celá léta přesvědčovaní o opaku?

Obloukem se tedy vracím k oné vzývané i proklínané povinné maturitě z matematiky. Je zřejmé, že její odmítání má v sobě i kus politiky. V očekávání, že podpora zrušení může přinést nějaké bodíky nejen od mladých voličů, kterých se to týká, ale i od jejich rodičů, přesvědčených, že právě matematika potomkům brání v cestě na vrchol. Málokdo si ale už připouští, že spousta z dnešních vysokoškoláků by se možná před nějakým časem ani nedostala k maturitě!

Nepochybně matematika nijak nezvýší již dané IQ. S tím se nedá nic dělat. Dobrý učitel ale může alespoň přispět k tomu, aby jedinec svůj inteligenční potenciál uměl použít. A není to jen o samotné matematice. Je to, aspoň z mého pohledu mnohem víc, nějaký jednotný hodnotící parametr mentálních schopností. O to jde – srovnávací lajna. V povinných maturitách by se rovným dílem mohli předvést jak ti, kteří mají spíš humanitní sklony, i nadaní více matematicky a technicky. Důležité přitom není, jak kdo zaperlí v oboru, který je mu vlastní, ale jak se popere s tím, čemu musí opravdu přijít na kloub. A právě v tom smysl maturity z matematiky vidím, ač ne jako její neochvějný zastánce. Pokud někdo vymyslí jiný způsob ověření všeobecné inteligenční úrovně, mimo možná ne vždy vypovídajících IQ testů, sem s tím.

Nikdo nezpochybňuje maturitu z češtiny, případně cizího jazyka, což může být pro nadané matematiky možná stejný oříšek, jak v obráceném gardu. Přesto vysokoškolští studenti humanitních oborů možná sice dokonale vládnou třeba angličtinou, jejich gramatický i slohový projev v rodném jazyce je ale občas žalostný. Co s tím uděláme napříště? Zrušíme češtinu, očešeme pravidla pravopisu natolik, že bude úplně jedno, jak kdo co píše? Toho bych se vážně dočkat nechtěl!