Jsou dotace opravdu tím, proč se nám EU vyplatí?

Protiunijní hlasy jsou primárně umlčovány výhodností našeho členství dostupností finančních prostředků z eurofondů. Nejsem ekonom, nekouzlím s čísly, jen vážím selským rozumem a s hrstkou svých zkušeností, zda je to opravdu tak.

Tabulky, údaje, statistiky. Mohou být přesným vyčíslením konkrétna, nebo také ilustrací toho, co je potřeba prokázat, sdělit. Jenomže čísla jsou jen čísly, která do tabulek někdo vloží podle toho, aby vyšel správný výsledek. Nepochybně – pokud se bavíme o tom, kolik z rozpočtu EU k nám proudí prostředků, může to k umlčení euroskeptiků stačit. Jenomže na věc je možno nahlížet i jinak. I když nejsem naivní a vím, že některé věci jsou bez vnějších zdrojů prostě neřešitelné

Spokojíme-li se s tvrzením, že bez dotací z unijního rozpočtu by nebylo to, či ono, pak nezbývá, než rezignovat na jakékoliv další argumentace. Otázka ale stojí jinak: JE VŠE, CO SE ZA TAKOVÝCH PODMÍNEK POSTAVILO, ČI NAKOUPILO, TAK DŮLEŽITÉ? Možná bychom pak zjistili, že spousta peněz se utratila jenom pro to, že se utratit mohla, TA MOŽNOST TADY BYLA, a vlastně by se ani moc nestalo, kdybychom se bez nich měli obejít. Můžeme tedy odečíst část prostředků vyhozených do luftu, které by šly zhodnotit mnohem efektivněji.

Je samozřejmě nezpochybnitelné, že za dotační prostředky se udělala i spousta prospěšného. Má to ovšem další ALE. Aby bylo možno na dotaci dosáhnout, je nutno občas projekty nadhodnocovat, protože by se příjemce nevešel do stanoveného rozpětí s minimální hodnotou projektu určeného výzvou. Občas to k nadhodnocování rozpočtů přímo vybízí a dovedu si představit, že si může v tom najít někdo i svůj byznys.

Ale abych nemluvil do větru. Sám jsem na pár projektech už spolupracoval, vím, o čem je řeč. Bylo to sice ve sféře sociálních služeb, ale nepochybuji, že princip je stejný. Výběrová řízení jsou sice stavěna na kritérium nejnižší ceny, nicméně to neznamená, že se něco ušetří, neboť stanovený rozpočet musel být dodržen. K jeho naplnění tedy bylo potřeba nakoupit další věci, které sice už třeba nebyly až tak nezbytné, ovšem chtíc získat to nutné, nedalo se nic dělat. Což ovšem není rozhazování jen prostředků veřejných, jde i o povinnou spoluúčast, kterou by si tak třeba mohl žadatel ponížit, pokud by se mu podařilo nakoupit levněji. Ovšem chyba lávky – tudy cesta nevede! Navíc některé dotace jsou stavěny tak, že nejdřív musí žadatel všechno sám zacálovat a následně žádat o proplacení, což pochopitelbě i bez jen krátkodobého úvěru nezvládne, tím pádem ho stojí ještě další peníze navíc. Tedy další minusová položka, k níž by se daly ještě připočítat i vyčleněné prostředky, které nejsme jako členský stát schopni vyčerpat…

Pominu-li agentury, které z rozdělování dotací profitují, tím pádem odčerpávají další peníze, je nutné podotknout, že samotná EU žádné peníze nemá, rozhazuje pouze prostředky členských států, které se na její rozpočet skládají. Tedy i České republiky. Sice se předestírá, že dáváme méně, než čerpáme, ovšem pokud bych měl odpovědět na otázku, zda mám dobrý pocit, že se MÁM DOBŘE z peněz německých, či francouzských daňových poplatníků, pak musím říct NE! I když by se dalo naopak škodolibě poznamenat, že se nám tak aspoň částečně vrací, jak firmy ze starých unijních zemích získaly u nás nová odbytiště pro svoje zboží ‚dvojí kvality‘, hospodářská pravidla EU zajistila naši závislost na importu a zbývá jen mlčky přihlížet, jak se musí likvidovat vše, co není podle unijních norem.

Možná se na to dívám špatně. Ale občas je taky potřeba si říct, že není všechno zlato, co se třpytí. A peníze z EU z toho nevyjímaje. Tak jednoduché to pochopitelně není, ovšem tak složité také ne!