Mám ráda filmy podle skutečnosti jako je oskarový Spotlight

Spotlightu by se měli zdaleka vyhnout milovníci slintajících vesmírných příšer, testosteronem nabušených supermanů nebo sladkých příběhů s roztomilým koncem. Skutečnost není vždycky příjemná a nemusí mít happy end.

Autoři filmu si vybrali nelehkou úlohu zaujmout diváka tématem zdlouhavé a pro mnohé až nudné práce investigativních novinářů, tentokrát na smutné, velmi ožehavé a dlouho utajované téma zneužívání dětí katolickými knězi. 

Příběh, všem nám, z mnoha dalších oblastí života, známého, odhalování bahýnka zameteného pod koberec, které už začne prosakovat ven, je natočen poměrně detailně a civilně. Což může být docela problém pro klasického diváka, čekajícího od posezení v kině nejen co největší kýbl popcornu a nezbytnou coca colu, ale i něco, co ho přiková do sedadla a o čem se mu bude ještě týden zdát nebo před čím se bude mlátit smíchy do kolen.

Film je spíš pro přemýšlivějšího diváka, včetně konce celého příběhu, který je vlastně aktuální dodnes. Co mě na něm asi překvapilo nejvíc je to, do jak - z hlediska těch, kterých se to týká - nepopulárního, ožehavého a stále citlivého probému se autoři pustili a dokonce došli až takového ocenění. Přestože samotné zpracování nebo výkony herců nejsou nijak vybočující a výjimečné. 

Chvála těch obyčejně statečných novinářů a soudců.