Když může on, tak můžu taky

Hluboká noc v autobusu z Curychu. Probudí mě kouř. Rozhlížím se. Přes dvě sedadla má někdo zapálenou cigaretu. Zbláznil se? Chlápek ukáže na opilce s pivem na zadním sedadle, který si klidně vykuřuje. Když může on, tak proč ne já?

Je to jakýsi syndrom přenesené viny. To ON krade v práci, ON vyhodil odpadky na zem, ON v obchodě položil zboží z mrazáku nebo pultu do regálu, ON udělal to a ono. Já udělal jen to stejné co ON. Taky jsem si něco odnesl, ale ON to dělá pořád a víc!!! A když to dělá jeden, proč by to nemohl dělat druhý? Když soused včera házel petardy, proč já bych se musel omezovat? 

Zvláštní. Jako kdyby jen ten první byl darebák a ti ostatní, pouzí svedení klaďasové, kterým se jeho příkladem otevřela možnost něco provést, ale oni vlastně za nic nemůžou, jdou JEN v jeho stopách. Když on bez problémů (a třeba i beztrestně) může, tak proč ne já? Kdyby on NE, tak by mě to samotného NIKDY nenapadlo!

Určitě jste se setkali s tisíci příklady podobných výmluv. Od zcela malicherných prkotin až k věcem závažným. V tom nočním autobusu mohlo klidně začít hořet a ti co kouřili, ti dva, kteří se k tomu ještě chystali a všichni spící, mohli uhořet. Říká se, že u neštěstí je nejhorší dav lidí. Protože každý čeká až oni (ti druzí) začnou pomáhat. Opačný příklad kolektivního přenosu odpovědnosti.

Pořád chybí vědomí vlastní odpovědnosti. Jak kdysi říkávali rodiče: "Když skočí Janička z okna, tak ty skočíš taky?" Jsme na světě sami za sebe a jestli provedu něco špatného, co bych neudělala, co mi svědomí normálně nedovolujeme, ale svezu se na vlně davu - když oni to dělají taky, oni začali, pak stejně ta hláška nemaže moji vinu, moji zodpovědnost, moje svědomí, moji schopnost myslet sama za sebe. Někdy není lehké nenechat se ovládnout energií a pocitem zdánlivého bezpečí a nevinnosti pod nadvládou ON nebo ONI to dělají taky. Ano, kdo nikdy nenechal v obchodě zboží v jiném regálu ať hodí kamenem. Ale...