Možná pozitiva krize

Máme pokračovat dosavadním směrem nebo bychom se měli zastavil a v konsenzu hledat jiná řešení? Nemohla by právě dnešní krize být chvílí, v níž se zamyslíme nad nesmyslným paradigmatem stálého růstu a jeho devastujícími následky?

Současná pandemická krize je tvrdá, ale zdaleka není tou nejtvrdší a největší, jakou by mohla být, a ani tou nejničivější.  Může se ale stát školou, trochu podle Nietzscheho: Co nás nezabije, to nás posílí. V rámci současné krize máme možnost si odzkoušet, jak se budeme vyrovnávat s dalšími krizemi, které velmi pravděpodobně budou následovat. Dozvíme se, zda jsme osobně i jako společnost na takové situace připraveni.

Současný stav nastavuje zrcadlo každému z nás, nastavuje zrcadlo našemu individuálnímu i společnému životnímu stylu, založeného na neudržitelné premise stálého růstu, jedno, zda jej nazveme udržitelný, zelený, ekologicky orientovaný nebo New Green Deal. Stále se jedná o růst.

Byla by pravda, kdybychom řekli, že současný způsob života je správný, a že má budoucnost? Že naši potomci a jejich potomci budou moci žít za desítky a stovky let tak, jak žijeme dnes, …. tedy při nejmenším (jak si možná ještě někteří dnes myslí)?

Proč pokládáme současnou společnost za spokojenou a vyrovnanou? Ve skutečnosti nebyla nikdy společnost tak frustrovaná jako dnes, nikdy nebylo tolik osobních koučů, poradců, příruček pro řešení problémů, nikdy tak rychle nerostla spotřeba psychofarmak, nikdy nebyla podle výsledků voleb společnost tak nespokojená. Existuji vědecké práce, dokládající oddělení materiálního růstu a svobody od subjektivního pocitu štěstí.

Zcela nutným kritériem, abychom zajistili důstojný život pro své děti a jejich děti, je udržitelnost našeho způsobu života. Přece nemůžeme zůstat natolik sobečtí, aby náš životní způsob byl tím posledním dobrým? A abychom našim potomkům jsme zanechali zpustošenou planetu a boj o poslední zdroje: vodu, potraviny, půdu.

Základní potřeby nemohou být objektem spekulací a finančního kasina, a proto je třeba rekomunalizovat veřejné statky. Tedy nikoliv znárodnit, to jsme s neblahým výsledkem již zkoušeli, ale vrátit vodní zdroje a energetické sítě do vlastnictví obcí a měst a zprůchodnit je tím pro širokou implementaci obnovitelných zdrojů energie a akumulace v distribuovaném energetickém systému. Rada hlavního města již před dvěma léty schválila zpětný odkup, nejprve části a pak i zbytku pražské vodovodní sítě.

Navzdory dlouhé šňůře v podstatě neúspěšných světových klimatických konferencí stále a čím dále rychleji rostou emise skleníkových plynů, stále roste průměrná teplota na zemi, stále rychleji taje mořský i pevninský led, stále stoupá hladina moří.  Existují základní životní potřeby - čistá voda a vzduch, přiměřená teplota, podmínky, bez nichž nemůžeme přežít. Náš neudržitelný životní styl ale tyto existenční základy zásadně podrývá, především proto, že naše spotřeba (nejenom česká, ale i dalších zemí euroatlantické civilizace) je neúměrně veliká. Především rozvinuté země jsou hlavní příčinou devastace Země. Spotřebováváme, protože stále rostoucí spotřeba je modlou současné společnosti.

Nikdy neexistoval žádný ekonomický růst bez toho, abychom jej nemuseli ekologicky zaplatit. To, co se dnes děje, prakticky na celém světě, je systematické ničení ekosféry.

Tato skutečnost by se měla odrazit v osobní i společenské odpovědnosti. Můžeme poukazovat na dobrovolnou skromnost, ta ale stane lákavou možností a přitažlivou výzvou pro maximálně jedno procento populace, takže co s tím? V Berlíně například existuje několik minimalistů, kteří žijí s pouhými sto věcmi, že by ale jejich počet významně rostl, jsem nezaznamenal. Když se na svých přednáškách ptám studentů, kdo z nich je vegetarián či kdo se pravidelně sprchuje ráno studenou vodou, většinou zdvihnu ruku sám, občas se jeden či jedna přidá. Na dobrovolnou skromnost tedy musíme zapomenout.

Cestou nápravy by se měly stát osobních uhlíkové účty. Mohly by fungovat tak, že každý by jednou nebo vícekrát za rok dostal přidělený určitý počet uhlíkových kreditů. Při nákupu jakéhokoliv zboží či služby by se automaticky strhávalo dané množství uhlíkových kreditů. V případě nákupu zboží či surovin za účelem dalšího prodeje či zpracování by se kredity vzájemně odečítaly, obdobně jako u DPH. Ten, kdy by tyto kredity již neměl, by si je mohl zakoupit na volném trhu, na němž by prodávali ti chudší nebo ti, kteří žijí s nižší spotřebou. Tak by se systém, při správném nastavení parametrů stal sociálně únosným. Dalším pozitivním efektem by bylo podnícení produkce výrobků s nižší emisní stopou, tedy z obnovitelných zdrojů, recyklovaného materiálu či lokální provenience.

Vhodným nástrojem stabilizace by bylo snížení nájmů ve městech. Koronavirová krize ukázala, že zbujelý turismus je obrem na hliněných nohou a je excelentním příkladem rychlého krachu komplexního systému – Senekův útes (Ugo Bardi). Airb&b byty osiřely a svým majitelům nic nepřinášejí. Po několika málo týdnech nové situace spadly nájmy na lukrativních adresách v centru Prahy o desítky procent. Skokový útlum turistiky a velmi pravděpodobné uzavření hranic zásadně finančně postihne některé oblasti podnikání, ale současně přinese mnoho dobrého. Snížení nájmů ve městech zmenší tlak na výstavbu dalších domů, omezí dojíždění, sníží emise, a sníží stres v rodinách a poskytne více času.

Bude toto jeden z přínosů pandemie, nebo se poučíme ještě hlouběji? Směrem k nerůstu a hledání jiných životních hodnot? Zachováme se jako kriticky uvažující jedinci a společnost, nebo podlehneme smrtelnému mámení stálého růstu?