O rychlosti klimatických změn

V minulosti došlo ke klimatickým změnám, které byly i řádově rychlejší než současné oteplování. Změnám, jejichž existenci mnozí klimatologové ani média příliš nezdůrazňují.

V listopadovém vydání české mutace National Geographic najdete rozhovor Hynka Adámka s českým  klimatologem Radimem Tolaszem. Rozhovor stojí za přečtení. Hynek Adámek při formulaci otázek netrpí jednostranným viděním současných klimatických změn, ale v odpovědích pana Tolasze se vyskytlo několik tvrzení, které je potřeba poněkud upřesnit.

Cituji z uvedeného rozhovoru (zvýraznění autorem): „Dnes uhlíkové znečištění vyvolává oteplení. Problém je v tom, že přirozené vlivy, které vytvářejí klima – sluneční záření, sklon zemské osy, rozložení pevnin a oceánů – mají z hlediska kolísání periody dlouhé stovky a tisíce let. Z pohledu délky lidského života jsou v podstatě stabilní, a kdyby působily jen tyto periody přirozených vlivů, tak se neotepluje ani neochlazuje. Nemělo by se dít nic – kromě kratších period oteplení a ochlazení.“

Na jiném místě se píše: „V minulosti trval vzestup nebo pokles teploty o 1 °C tisíce let. Dnes jsme stejnou změnu zaznamenali za sto let! Tehdejší pomalé změně se „ekosystémy“ dokázaly přizpůsobit. Změnily se nebo se přesunuly na sever, na jih. Při současné překotné změně nemají šanci. Paleoklimatologie také dokládá, že se vyskytovaly i rychlé změny, dnes bychom je mediálně označili za katastrofy. Při hledání příčin se ale ukazuje, že šlo s velkou pravděpodobností o překročení bodu zlomu, kdy postupná pomalá změna najednou způsobila rychlý skok. Pro nás z toho plyne docela závažné poučení – víme, které body zlomu jsou před námi?“

Radim Tolasz naznačuje, v minulosti trvala změna teploty o 1 °C tisíce let, ale zároveň uvádí blíže neurčené „rychlé změny“, což si ale asi podle mého skromného názoru trochu odporuje. Ty rychlé změny si trochu připomeňme, ať to můžeme porovnat se současným šílenstvím kolem tzv. „klimatické krize“, kdy, podle slov Radima Tolasze „ekosystémy nemají šanci“.

Překotné ochlazení a rychlé oteplení v období Mladšího Dryasu.

Nejprve ocitujme již téměř archaickou učebnici Fyzická Geografie I z roku 1984 (s. 135, zvýraznění autorem):

„Katastrofální následky mělo následující období mladého dryasu [dnes se většinou uvádí „Mladší Dryas”] s postupem ledovců asi před 10 800 lety, kdy za necelé století byly v Evropě zničeny rozsáhlé zalesněné oblasti a velké území zaujala tundra. Po tomto období pak došlo k ústupu pevninských ledovců a oteplující tendence klimatu vrcholila asi před 8000-5000 lety, kdy byla průměrná roční teplota o 2-3 °C vyšší než v současnosti [tj. kolem roku 1980]. Toto období bývá označováno jako „postglaciální klimatické optimum“.

Dovolím si upozornit na terminologický detail, působící v dnešní době jako kacířství: Teplejší klima bylo v 80. letech minulého století hodnoceno jako „optimální“.

Čtenář může namítnout, že tato učebnice je poněkud zastaralá. Podívejme se tedy do 3. zprávy IPCC (TAR), na stranu 140 (volnější překlad, zvýraznění autorem):

„Návrat studených podmínek Mladšího Dryasu nastalo během několika dekád nebo i kratší doby (Alley et al., 1993). Teplá fáze, která nastala zhruba před 11 500 lety na konci Mladšího Dryasu, byla také velmi náhlá a teploty centrálního Grónska vzrostly o 7 °C během několika desetiletí. … Rozsáhlé oblasti Země zažívaly podobné synchronní změny i během třiceti let, např. ve Venezuele během jedné dekády. … Podobné [časově] korelované ústupy ledovců nastaly v oblasti severního Atlantiku [včetně teplých oblastí] a v Západní Evropě.

Na této straně se též uvádí, že na rozsáhlých [“significant”] oblastech severní polokoule se na začátku teplé periody Bölling-Alleröd a na konci zmíněného Mladšího Dryasu mohlo dojít k oteplování o velikosti 10 °C za 50 let, což je opět řádově vyšší tempo klimatických změn než nyní.

Ve shrnutí (Summary, s. 142) se píše, že náhlá reorganizace atmosférické nebo oceánské cirkulace (v časovém měřítku desítek let) může nastat v meziledových dobách [tedy i nyní] bez lidského přičinění.

Na stránce věnované Mladšímu Dryasu je navíc zmínka, že v mnoha oblastech tropického klimatického pásu severní polokoule bylo v té době podnebí sušší, což mj. znamená, že ochlazení bylo provázeno zvýšeným suchem. To je poněkud v rozporu s neustálým skloňováním sucha jako projevu současného globálního oteplování (alias klimatických změn). Také je dobré připomenout, že v době (asi o 2 °C teplejšího) holocenního klimatického optima, tedy asi před 8000-5000 lety, byla např. Sahara podstatně zelenější. Ústup ledovců byl provázen zelenáním Sahary a naopak, studený Mladší Dryas vedl k rozšiřování pouště. Doplňuji, že během současného oteplování dochází také k většímu ozelenění zemského povrchu, zejména v suchých oblastech, na čemž se nezanedbatelně podílí i ten „neblahý“ oxid uhličitý.

Ještě jedno malé odbočení: Během velmi studeného období Mladšího Dryasu bylo počasí v chladnějším období roku podstatně bouřlivější než v teplejších dobách. Tento zdánlivý paradox souvisí s málo vnímanou skutečností, že bouřlivější a větrnější počasí je daleko více ovlivněno gradientem (rozdílem) teploty mezi teplými a studenými oblastmi než absolutním zvýšením teploty. A nyní, kdy se (zatím) nejvíce otepluje Arktida, je tento rozdíl teploty (a tedy „motor“ cirkulace) o něco menší, zatímco v chladnějších dobách, třeba na začátku tzv. Malé doby ledové, se vyskytovaly skutečně monstrózní zimní větrné bouře, kdy třeba na pobřeží Severního moře zahynuly desítky tisíc lidí a město Rungholt bylo doslova odplaveno.

Pohledy na rychlost klimatické změny 

A nyní zpět k hlavnímu tématu rychlosti klimatické změny. Dobrá, můžeme si říci, že doba konce poslední doby ledové byla nějak speciální a je to hodně dávno. Ale poměrně rychlý vzestup teploty nastal v Evropě třeba na přelomu 17.-18. století, konkrétně mezi roky 1684 až 1738, kdy se za 54 let oteplilo o téměř dva stupně (IPCC AR4, kapitola 6, s. 482), což je vysvětlování převážně negativní fázi tzv. severoatlantské oscilace (NAO) a vyšší sluneční aktivitou. Současné oteplování v Evropě má podobnou rychlost jako před těmi třemi staletími, kdy za to asi těžko můžeme vinit oxid uhličitý.

Námitkou některých klimatologů při uvádění výše uvedených skutečností o rychlosti a velikosti klimatických změn na mnoha místech planety je, že tyto změny „nebyly globální“ (spíše nemáme stejně věrohodná data jako třeba z vrtů z Grónského ledovce). I kdyby tato námitka byla platná, je na místě otázka: Ovlivňuje člověka či ekosystém spíše počasí a klima v daném místě a čase nebo teoretická vypočtená průměrná (zhlazená) hodnota za celou planetu?

Představme si (hypoteticky) třeba takového hladového a zimou trápeného kromaňonce někde v Evropě, který zažil během svého života zmíněný dramatický pokles průměrných ročních teplot v Mladším Dryasu a nástup tundry namísto lesa, jak je utěšován informací, že tato klimatická změna „není globální“ a tudíž je ve srovnání s „klimatickou krizí“ na začátku 21. století nepodstatná. Tou klimatickou krizí, kdy počet obětí povětrnostních extrémů poklesl za sto let o více než 90 %, což je dáno hlavně naší technologickou vyspělostí "poháněnou" dominantně fosilními palivy. U kterých nyní mnozí vnímají hlavně negativa, protože teplo, světlo a Internet se staly zejména pro velkou část obyvatelstva, hlavně tedy pro mladší generaci, samozřejmými.

Nejistá kalkulace nákladů a výsledku

Vidíme, že klimatické změny nejsou nic nového a že nastávaly i dříve, přičemž jejich příčiny jsou dodnes nejasné a spíše se vysvětlují reorganizací oceánských proudů. U extrémně rychlých klimatických změn Mladšího Dryasu se často skloňuje „vylití“ studené vody z roztátých pevninských ledovců, ale objevují se i hypotézy nárazu meteoritu či komety. Nenastal ale žádný konec světa, ekosystémy se prostě přizpůsobily i této "klimatické katastrofě". Žádný druh nemá automaticky jakési právo na stabilní počasí a klima, ať je příčina jakákoli, přičemž vyhrávají adaptabilnější („chytřejší“) organismy. Dnes se ovšem mnohé státy rozhodly, že budou proti změně klimatu bojovat, a to pomocí rozsáhlých a drahých experimentů se změnou energetické základny směrem ke zdrojům závislejším na počasí (z úzkého pohledu meteorologa je to výborné, meteorologové mají další možnosti uplatnění a zdroje financí, takže málokdo z branže to bude kriticky komentovat). Bude ale cena za boj proti oteplování odpovídat výsledku? Na příkladu COVIDu-19 vidíme, že existují závažnější hrozby, nemusí to být jenom virus, ale velké výbuchy sopek, extrémní sluneční erupce způsobující rozsáhlé výpadky elektřiny a telekomunikací, náraz nebeského tělesa, migrační tlaky nebo prostě jenom mocichtivost a nevyzpytatelnost některých autokratů na (jiho)východ od Evropy.

Nebudou velké prostředky věnované na nepatrné snížení budoucího hypotetického oteplení chybět jinde? Připomeňme si také, že někteří svědomitější ochránci životního prostředí začínají bubnovat na poplach, že současný boj proti klimatickým změnám a vyvolávání neopodstatněného děsu před klimatickými změnami přináší více environmentální a ekonomické škody než užitku. O nich se ale v pořadech veřejnoprávních ani komerčních médií (téměř) nedozvíme, zde stále vládne jednostranný pohled „těch správných“.