Více solárních a větrných elektráren – dražší elektřina!

Podíváme-li se na energetický mix států Evropské unie, vidíme celkem jednoznačnou závislost: Čím více solárních a větrných elektráren, tím dražší elektřina, zatímco u podílu jaderných zdrojů je tomu spíše naopak.

Pan Luděk Niedermayer publikoval nedávno tvít, ve kterém píše: „Jak nemít dražší elektřinu než Němci? Naše investice do energetiky musí směřovat do OZE [obnovitelných zdrojů energie, pozn. autora] a dalších technologií, které to zajistí. Díky tomu bude elektřina co nejlevnější, čistá a bezpečná. Využijeme pro to tisíce miliard z EU. Co nejrychleji a efektivně“.

Protože po jistých zkušenostech je vhodné tvrzení zelených aktivistů a politiků prověřovat, podívejme se na údaje o cenách elektřiny pro domácnosti a podíl obnovitelných zdrojů na celkovém energetickém mixu. Pro analýzu podílu obnovitelných zdrojů byla použita data organizace Ember, která jinak velmi lobuje za tzv. energetickou přestavbu, u nás „učeně“ nazývanou „tranzicí“. Analýza se týká roku 2022.

Tzv. obnovitelné zdroje zahrnují nejen solární a větrné elektrárny, ale také vodní zdroje a biomasu, popř. geotermální energii. Protože jsou ale solární a větrné elektrárny u nás neustále upřednostňované a masivně dotované, omezme se hlavně na tyto zdroje.

Ceny elektrické energie pro domácnosti (bez daní) jsou převzaty z Eurostatu, jedná se o průměrné hodnoty za rok 2022 pro všechna cenová pásma (spotřeby domácností). Jedná se o celkovou cenu, tedy se zahrnutím služby za dodávku.

Analýza je provedena pro státy Evropské unie. Na prvním obrázku (obr. 1) je korelační diagram relativního podílu větrných a fotovoltaických elektráren na celkové výrobě a ceny elektřiny pro domácnosti z Eurostatu,a  to  bez daně. K jednotlivým bodům jsou přiřazeny zkratky zemí podle normy ISO, přičemž sousední země a Francie jsou vyznačeny červeně.

Ačkoliv je korelační pole poměrně nesourodé, vidíme celkem znatelnou tendenci: Čím více daná země vyrábí elektřinu ze solárů a z větru, tím má dražší elektřinu, i když můžeme najít různé výjimky, které často souvisí s geografickými podmínkami daného státu. Výsledky s cenami elektřiny se zahrnutím daní byly velmi podobné. Pro statisticky vzdělané je ještě uveden koeficient determinace (R-squared) a p-hodnota pro model běžného lineárního (regresního) modelu (OLS).

Poněkud to odporuje často opakovanému tvrzení, že tzv. obnovitelné energie (spíše „občasné zdroje energie“, OZE) jsou cestou k co nejlevnější elektřině. Koneckonců, vzpomeňme si na neslavný solární tunel, který začal tím, že výstavbu těchto „levných“ zdrojů musíme masivně dotovat, což bohužel trvá dodnes. Samozřejmě, zejména na jaře a v létě vyrobíme za slunečných dní poměrně hodně elektřiny, což její objemovou cenu snižuje, ale vzhledem nutnosti udržování záloh a nedostačující (a také drahé) akumulace dramaticky stoupají ceny zabezpečení nepřetržité dodávky elektrické energie s potřebnými technickými parametry (frekvence, napětí, garantovaný výkon). Samozřejmě platí, že majitelé solárních elektráren elektřinu relativně levnější mají, když se jim na to ostatní spotřebitelé musejí složit.

Podívejme se ale ještě na jeden zdroj energie, proti němuž vedou zelení aktivisté a politici po desítky let zuřivý boj (čest nepočetným výjimkám), a to jadernou energii. Pro země Evropské unie byl z dat Emberu a Eurostatu vytvořen následující graf (obr. 2).

Zde je tendence spíše obrácená; čím více elektřiny je vyrobené z jádra, tím levnější je její cena (bez daně) pro koncového uživatele v domácnostech. Zajímavou výjimkou je Belgie, kde je podíl jádra téměř poloviční, ale cenu má jednu z nejvyšších, což se také podepsalo na poměrně vysoké hodnotě p-hodnoty (0.122). Zjednodušeně řečeno z toho vyplývá, že závislost koncové ceny elektřiny na podílu jádra u všech zemí Evropské unie je slabá, ale nikoliv stoupající.

A jak se projevuje podíl jádra na emisích oxidu uhličitého, pokud jej tedy považujeme za škodlivinu a chceme jeho emise snižovat? Názorné je srovnání emisí za posledních dvanáct měsíců Německa a Francie ze zdroje Electricity map. Obě země mají celkem podobné geografické podmínky, ale Francie vsadila na jadernou energii, zatímco Německo na obnovitelné (tedy spíše občasné) zdroje energie, zálohované většinou fosilními palivy. Zatímco Francie má relativně nízkou cenu elektřiny a měrné emise CO2 na spotřebovanou kWh za posledních dvanáct měsíců (2022-11 až 2023-10) 32 g/kWh, Německo má ve stejném období měrné emise 390 g/kWh, tedy dvanáctkrát vyšší! A to v tomto období ještě částečně pracovaly poslední německé jaderné elektrárny, které svou činnost ukončily na jaře tohoto roku. Připomeňme, že Německo je jedním z hlavních motorů zeleného směřování Evropské unie, ale stává se přitom dovozcem elektřiny, zejména z Francie. Také je vhodné zmínit, že elektřina se ve Francii ve velké míře používá na vytápění, což výrazně snižuje lokální emise v rezidenčních oblastech.

Z výše uvedeného vyplývá, že nejefektivnější cestou snižování podílu fosilních paliv na celkové spotřebě elektrické energie je prioritní budování jaderné energetiky. Tzv. obnovitelné (spíše občasné) zdroje, zejména tak protežované solární a větrné elektrárny, jsou spíše příčinou vyšších cen pro koncové uživatele. Raději zopakujme důležitou informaci: Vzhledem k tomu, že celkový objem vyrobené elektřiny z masivně dotovaných OZE má růst, a to zejména v období, kdy ji až tolik nepotřebujeme (v létě a za slunných nebo větrných dní), bude její průměrná cena na vyrobenou kilowatthodinu pravděpodobně klesat, ale musíme čekat výrazný růst ceny zabezpečení služby nepřetržité dodávky s danými technickými parametry. Bohužel se tato situace již podepisuje na zhoršující se konkurenceschopnosti evropských podniků.

Výsledkem je tragikomická situace, kdy v Německu, které desetiletí pracovalo na své energetické přestavbě (Energiewende) a zelení politici blábolili o tom, jak to bude levné, chtějí začít cenu elektřiny pro vybrané velkospotřebitele dotovat. Zdá se, že namísto tradičního pojmu „turecké hospodářství“ by se měl začít používat pro nesmyslné hospodaření termín „zelené hospodářství“, které směřuje svými principy spíše před rok 1989.

Jak z té šlamastyky ven? Nejdříve je nutné tyto zelené nesmysly ohledně údajné výhodnosti občasných zdrojů pravdivě pojmenovávat a pak prosazovat racionální hospodaření, které je ovšem v protikladu s uspěchanou dekarbonizací provázenou pohádkami o obnovitelných zdrojích. Pokud nechceme hospodářství EU zcela zruinovat a vydat se napospas sílícím a agresivním despociím, zejména Rusku a Číně, není jiná cesta než zásadní revize současného fanatického a zoufale neefektivního zeleného kurzu, který státy Evropské unie poškozuje a na nějakou změnu klimatu stejně nebude mít žádný měřitelný vliv. Začněme u toho, že zelené politické manipulátory přestaneme volit.