Mladé vinařské pušky

Když se mluví o vinařích, většinou si člověk představí léty protřelého a větrem ošlehaného pána středního či staršího věku, s jiskrou v oku a nějakou tou šedivou kadeří. Povolání vinař je podvědomě spojováno s letitou praxí. Jako by to bez pracně vydupaných zkušeností snad ani nešlo, uspět ve vinařské branži. Mezi protřelými vlky se ovšem i u nás najdou zapálení mladíci, kteří sice vypadají, že jim ještě neuschlo vysvědčení ze školy, už se ale pouští do vinařského businessu. Dnes si představíme tři z nich: Petra Mikulicu (22 let), Milana Nestarce (24 let) a Jana Stávka (31 let). 

Jan Stávek

Založit v dnešní době vinařství na zelené louce je velmi složitý úkol, kromě potřebných znalostí a zázemí jde o proces finančně více než náročný. Provozování vinařství je totiž na rozdíl od některých jiných oborů běh na dlouhou trať, spíš než prostředek k dosažení rychlého zisku. Alespoň tedy v našich zeměpisných končinách. Kromě vlastních schopností musí vinař počítat se zásahy řady vnějších faktorů, které sám nemůže ovlivnit. Letos se například vyřádilo na vinařích počasí i ministr financí Kalousek. Začít vydělávat na výrobě vína trvá řadu let, někomu se třeba nepoštěstí nikdy. Mladí vinaři se tak dnes k oboru dostávají zejména díky rodinné tradici a těží ze základů, které vybudovali jejich rodinní předchůdci. Jedním z nich je i 22letý vinař Petr Mikulica.

Vinařství Mikulica bylo založeno ve Velkých Pavlovicích již v roce 1993. Začátek produkce se nesl ve výrobě jen sudových vín v rozsahu 5000 litrůza rok s tím, že lahvové víno nebylo potřeba produkovat. „Za necelých pět let začal otec koncipovat firmu tak, aby část produkce se lahvovala. To už se výroba vína zvýšila asi o polovinu. V současné době je koncepce taková, že se zaměřujeme na lahvová vína a vína sudová vyrábíme jen okrajově,“ říká Petr Mikulica, který se na vedení rodinné firmy podílí stále výrazněji. V současné době vinařství obhospodařuje 13 500 ks keřů révy vinné, na rozloze přibližně čtyř hektarů. Poměr bílých a modrých odrůd je asi přibližně stejný.

Kromě snahy o zachování rodinné tradice se stal Petr Mikulica vinařem v roce 2009 čistě z pragmatického důvodu. „V podstatě šlo o to, aby se nám poštěstilo dosáhnout na dotaci Začínající mladý zemědělec. I díky ní se podařilo posunout naši firmu o kus dál,“ vysvětluje Petr Mikulica. Firmu od svého otce přebírá postupně, již několik let přitom zodpovídá za marketing a obchod vinařství.

Dotýkat se půdy

Ze základů vybudovaných svým otcem rozvíjí vinařství i Milan Nestarec z vinařství Nestarec. Vinařství je absolutní novinkou na tuzemském trhu, vína z jeho produkce jsou v prodeji teprve od 1. září 2011. Vinařství hospodaří na vinicích v Moravském Žižkově a Velkých Bílovicích, které najdete ve Velkopavlovické oblasti. V nynější době obhospodařuje osm hektarů se 40 000 keři. „Vznik vinařství se datuje do roku 2001, následoval postupný vývoj přes prodej hroznů, prodej sudového vína až k nynějšímu lahvování celé produkce,“ říká Milan Nestarec. Ročně vinařství produkuje 50 tisíc lahví, z odrůd Rulandské šedé, Neuburské, Zweigeltrebe, Frankovka, Rulandské modré a Dornfelder.

Jak sám Milan Nestarec říká, cesta k „vinařině“ byla v jeho případě jednoduchá a přímočará. „Jsem duší i tělem zemědělec. Baví mě dotýkat se půdy a být součástí přírody. Již jako dítě jsem neměl jako hračky auta, ale samé traktory. A protože jsem se narodil ve Velkých Bílovících, největší vinařské obci ČR, bylo jasné, kterému odvětví zemědělství se budu věnovat,“ vysvětluje Milan Nestarec. Má za sebou Střední vinařskou školu ve Valticích a nyní dokončuje Vysokou školu se zaměřením na vinařství. Přesto si nemyslí, že ho škola naučí dělat víno. „Potřebujete k tomu cit a vášeň. Pokud v sobě probudíte vášeň pro něco, co milujete, začnou se dít opravdové věci,“ dodává Milan Nestarec.

 Velký malý dvůr

Na dlouhou rodinnou tradici navazuje svou prací i třetí z mladých vinařů Jan Stávek. Vinařský dvůr, ve kterém hospodaří, postavil jeho pradědeček v roce1929 av té době se jednalo o největší dvůr v Němčičkách. Poslední jeho soukromé vinobraní se však odehrálo v roce 1946, pak došlo ke znárodnění. Tradice výroby vína pokračovala pouze pro rodinu a nejbližší přátele. V roce 1999 Vinařský dvůr uvedl na trh první fortifikované víno a tím začala novodobá etapa. Dodnes se ovšem jedná o malé vinařství, které vyrábí ročně kolem 16 000 lahví, především speciálních vín.

 „Popravdě vedle toho, že ze mě maminka chtěla mít učitele, tak jsem o žádném jiném povolání ani neuvažoval. Vyplynulo to z prostředí a díky lidem, se kterými jsem se stýkal. Velkou motivací mi byl také starší bratr Richard, který mi jako zkušenější a v té době již vystudovaný do světa porevolučního a hledajícího se vinařství pomohl,“ popisuje svou vinařskou cestu Jan Stávek. Ze začátku pro něj byla výroba vína koníček, který prováděl ve volných chvílích při škole. Například svou první vinici vysadil v době, kdy zrovna absolvoval předměty Výživa a hnojení nebo Pedologie, takže získané teoretické vědomosti hned zúročil v praxi.

„No a nakonec se dokonce naplnilo i přání mé matky. Vedle výroby vína i učím a to jak na someliérských kurzech Vinařské akademie ve Valticích, tak po doktorandském studiu také na České zemědělské univerzitě v Praze,“ dodává Jan Stávek.

Nová doba, nové možnosti

Po roce 1989 zaznamenalo tuzemské vinařství zásadní změnu, ať už se jedná o přístup k výrobě vína, zaměření se na kvalitu (u řady firem) či nové technologie. Konkurence je sice silná, ale jinak mladí vinaři nedají na současnou dobu dopustit a přiznávají, že v lecčems mají situaci jednodušší, než jejich předchůdci či starší kolegové. „V dnešní době mají vinaři k dispozici technologie, které dříve nebyly v takovém rozsahu dostupné. Ve výrobě vína či v pěstování révy hodně usnadňují začínajícím vinařům práci a současně peníze,“ říká Petr Mikulica. Jan Stávek z Vinařského dvora dodává: „Já vidím obrovskou výhodu v tom, že se nám otevřel svět a díky jazykové vybavenosti jsme schopní zajet do zahraničí a načerpat zkušenosti. Osobně jezdím za vínem do tradičních vinařských zemí několikrát ročně a to především za těmi fortifikovanými.“

Velmi sympatické je, že z odpovědí oslovených vinařů vyzařuje sebevědomí a hlavně chuť dělat víno po svém, tedy ne tou „líbivou“ formou pro slavnostního supermarketového pijáka. Klíčem k úspěchu je mít svůj koncept, jít po vlastní cestičce, která možná nevede nejkratším směrem na vrchol, ale chůze po ní stojí za to. Je těžké prosadit se s novým vinařstvím mezi zavedenými firmami a neúnavnými dovozci? „Myslím, že je to těžké pro vinaře, kteří vyrábí obyčejná vína. Těch je v dnešní době na trhu opravdu hodně. Rodinným vinařstvím našeho typu doporučuji najít si svůj styl nebo specialitu. My takovou máme, jsou to fortifikovaná vína,“ odpovídá Jan Stávek. Milan Nestarec na stejnou otázku odpovídá v podobném duchu: „Žijeme s naší rodinou určitý příběh a já se jen snažím o něj podělit s ostatními. S lidmi, kteří touží po pravdě, nepodbízíme se konzumentům. Je jednoduché o víně mluvit, já raději mlčím a nechávám promluvit víno.“ A ještě dodává: „Vyrábíme víno tak, jak si myslíme, že je to správně. Hlavní zásady naší práce jsou udržitelnost, autentičnost, poctivost a zemitost. Nikdo není nucen vyrábět čisté, živoucí víno. Každý si může udělat vlastní rozhodnutí, je to věc svědomí každého jednotlivce a kultury.“

Mládí vpřed?

Mladí vinaři jsou zatím na začátku své cesty, uvidíme, jak se jim povede v budoucnu. Osobně mi přijde, že by si ta naše vinařská branže zasloužila více podobných mladých osobností.  Odvaha zariskovat, šlápnout třeba občas vedle, ale přijít s něčím novým, to je přece jenom doména spíše těch mladých „rafanů“ než starších protřelých kozlů. Stejně jako řada dalších oborů i vinařská branže potřebuje více mladých talentů, kteří by ten tuzemský „smrádeček a teplíčko“ trochu rozdmýchali.

Když jsem se letos účastnil vyhlášení soutěže Vinařství roku, bylo mi trochu z celé té slávy neveselo. Stále ti stejní nominovaní, kteří čekají, až na ně konečně přijde řada a získají tu svou cenu „za zásluhy“. Škoda, že se místní oborové instituce podpoře mladých vinařů nějak nevěnují. V Austrálii například udělují každoročně Young Winemaker of the Year Awards, které jsou určeny pro mladé vinaře do 35 let věku. Neříkám, že tohle je ten nejlepší nápad, který by se měl okamžitě aplikovat u nás, ale třeba by něco podobného přitáhlo trochu pozornosti směrem, který je potřeba.

Až do důchodu

Mnou oslovení mladí vinaři se shodují v jednom. I když u někoho z nich vinařství ze začátku možná začalo jen jako hobby pro volný čas, nyní je jejich práce pro ně vším a chtějí se jí věnovat po zbytek života. A jednou, kdo ví, svou firmu třeba předat další nastupující generaci. „Vyloženě se těším na to, jak se mi bude vinařit v šedesáti. Staré vinice, nové technologie a věřím, že i nějaká nápomocná ruka v podobě nastupující generace, které se snad do vinaření bude chtít také,“ říká Jan Stávek.

Myslíte si, že má Česká republika dost mladých vinařských talentů? Kdo je podle Vás velkým příslibem nastupující generace? Měli by být mladí vinaři nějak podporováni?

Více o vínu a vinařích na www.podkorkem.net