Štrapáce vlakem z Mongolska do socialistické Moskvy, a do socialistického Ćeskoslovenska.

Rusové by řekli"mnogo let tomu nazad", ba pravda. Je to mnoho let, vzpomínky ale, byť poněkud omšelé, zůstávají.

Cesta vlakem je pohodlná, ruské vlaky mají širší rozchod kolejí než evropské, nedrncá to, o pět nocí je postaráno v kupé pro čtyři s prkennými lůžky a pravidelným ranním stakanem čaje, a když ho chcete během dne, děžurná ho připraví zas a zas, cukru kolik chcete.Vlak si to šumí krajinou Západosibiřeké nížiny, kde se oko hodiny nudí.Žádný kopeček, nic. Břízy, sem tam domek, za dva dny jakýsi dýmající komín továrničky."Nu vot što my postrojili", říká Rus vedle mne, neubráním se úsměvu. Ovšem,ovšem , je to polovina osmdesátých let, teď jsou tam patrně komíny dva. A je tady Moskva. Jsem rád, že mám za sebou trmácení po mongolské stepi, byť na její vůni budu vzpomínat, že si dám doma vřelou vanu a vyhodím někde cestou ten můj ubohý raneček těch nejnutnějších propriet a hader , co jsem si vzal na několikatýdenní cestu. Tak tedy Moskva a hurá na vlak a za dva dny Brno.

Mýliti však je lidské. Všecko je jinak. Moskva má sedm nádraží a my jsme přijeli pro mne na to špatné. „Na Čechoslovakiju, vot ...musíte jít na nádraží Vastok“, říká mi zřízenec a kroutí si cigaretu a sype tabáček.A je to autobus a metro a pak konečně Vastok. Lidí je tam jako much, každý spěchá, hukot jako v pekle.Mám lístek zakoupený ještě doma, chybí jenom místenka, deru se k okénku, jednomu jedinému a malinkému a nepochopitelně ještě zamřížovanému. Hradba těl jako naskládaných kamenů, nikdo neustoupí ani o centimetr.

Za mnou nějaký stařík křičí a mává papírem..“jsem vyznamenaný voják z války, podívejte se, pusťte mne, chci jenom lísteček“..hradba netečně mlčí, za ním jakási ruská maťuška téměř pláče..“mám nemocného synka, potřebujeme odjet, lidi pusťte mne, prosím “ a cloumá za ruku chlapečka snad tříletého.Klučík pofňukuje.Hradba je kamenná a dokonale netečná, nepustí nikoho.Vyřízení lístku či místenky trvá půl hodiny.Fronta roste. Zjistil jsem, že panimáma v zamřížované pokladně prodá jenom patnáct místenek denně. Vidím, že jsem bez šance. Přede mnou je fronta tak na pět dnů. No dobrá. Tak natvrdo a přímo. Za dvacet minut přijíždí vlak přes Varšavu do Prahy, co mi zbývá, zkusit to bez místenky.No prima vlak je tady....u dveří vozů se řadí policie. Mávám lístkem. „ Máte místenku“? mručí policista .“ Nemám“.“Otchodite -drugoj“.

No je to rychle vyřízeno, odcházím do lůna nádraží.Fronta na lístky se nepohnula. Osmihodinové pobíhání si žádá své.Tualet. Hajzl, tedy skutečně nezapomenutelný. .Dřevěné dveře, dolní polovina dřevo, horní polovinou je možno se dívat ven na lidi přecházející na tři kroky od vás. Vyhlídka je sklem nerušená, jak pro defekujícího, tak pro lidi na nádraží. A tualet ? Kupa exkrementů do výše stehen. Zdá se, že dostat se z matušky Moskvy nebude jednoduché, a že první noc bude pro mne na moskevském nádraží, krájím si zbytek chleba ještě z Mongolska a kus salámu. Ale voda je a dá se pít. Malé okénečko, kde se prodávají místenky a jízdenky je dávno zavřené, ale fronta mlčenlivých spíše roste, čekají na ranní otevření a prodej kýženého certifikátu.Zjišťuji, že lidé se střídají, jeden se jde vyspat a přichází místo něho jeho kamarád, či člen jeho rodiny.Donesou si vzájemně něco k jídlu....ale konec konců vzpomeňme si, že u nás to při prodeji zájezdů na západ nebylo jiné.Fronty před Čedokem celou noc, sedačky, štokrlata...nu vot, što takoe partija..

Další den mě napadá vyjednat si letenky v Aeroflotu či Československých aeroliniích.Po těch letech si nepamatuji kam jsem se štráchal v tom osmimilonovém městě.V kapse mám 25 rublů, tehdy našich 250 Kčs, toť vše.Příjemné děvy. Ale ano letenky jsou, ale ne pro mne.“25 rublů“? Madam se usmívá .Šermuji s pasem „doplatím to okamžitě po příletu, věřte mi, okopírujte si pas, napíšu vám prohlášení podepíšu vlastní krví“....Madam se usmívá. „Nevazmožno tovarišč“.Pomalu to přestává být legrace, jsem unavený, hladový, nevyspalý, špinavý.Co dělat ? Napadá mně zajít na Československé velvyslanectví. Na štěstí není daleko a dokonce se trefuji do hodin, kdy tam někdo má sedět. Věnuje se mně takový malý, neslaný, nemastný chlapík, prohlíží pas.

„Vy jste inženýr „? „Jo“. „Hm..Pokud máte jízdenku a tu máte, nemůžeme pro vás nic udělat.Pokud byste ji neměl a neměl peníze, jsme povinní vám to zajistit, v tomto případě ne, místenka není naše věc“.

„Půjčte mi peníze na letenku, vrátím je okamžitě po příjezdu do republiky.Nebyl jsem trestán, nejsem zloděj, normálně pracuji, tady je můj telefon do Brna domů a tady do zaměstnání“, říkám. „To nejde. Máte jízdenku.“

V další minutě jsem před „vstřícnou“ budovou Československého velvyslanectví.Obracím kormidlo k tomu prokletému nádraží.Bus, metro, pěšky, těžká orientace.Vítá mně obrovitá otevřená huba nádraží...tedy za několik hodin. Co dál ? Napadá mě zajít na policii a nahlásit, že jsem překročil 24 hod stanoveného tranzitu v Rusku, ať se mnou něco udělají.Policisté jsou pozorní, a výsledek ? Komandir krčí rameny.

“Neudělal jste zatím žádný přestupek, dosvidanja tovaričš „a ukáže mně dveře.Bloumám po nádraží.. .. „Rukovoditel po vokzale“, je cedule na masivních dveřích.Jdu dovnitř.Strejda s brýlemi sedíci za stolem si mě nepohnutě měří.Nasazuji nehraný naštvaný a nervozní tón.

“Jsem československý geolog, /to není pravda/, a byl jsem vyslán z Československa zpracovat a popsat složení půdy a geologii místa tam a tam.Nemám místenku atd. Pomozte mi prosím“. Chlapík chvíli mlčí a potom cekne“počkejte mně zítra v osm hodin ráno vedle té prodejny s pirožkami. Místenku vám seženu,“.Děkuji a odcházím. V rohu vidím sedět mladší ženu blondýnku.

Další den brzy ráno se jdu trošku“přepudrovat“, nakouknu na tualet, horda exkrementů nezmizela.V osm hodin jsem na místě. Obrýlený rukovoditel nikde ale čeká mě blondýnka.

“Víte, říká, Valerij vám nepomůže., chtěl se vás jenom zbavit..Ale pojďte se mnou , půjdeme na ministerstvo dopravy za ministrem, napíše bumažku.“Jsem značně překvapen, ale co dělat, jdeme.Je to zase kdesi v čertech... bus, metro,... štrapáce neskutečná, v hlavě se mi válejí zpomalené myšlenky... no ona tam asi někoho zná, bože na ministersvo dopravy vyžebrat místenku pro nějakého chlapa, to se mi snad zdá.

Budova ministerstva je jako všechny budovy tohoto typu, velká, hranatá tmavá, nepříjemná. Jednoduše a krátce nepodařilo se nic.Ministr není, náměstek není, sekretář není.Děláme čelem vzad a znovu otravná anabaze přes Moskvu na moje už domovské nádraží. Irina, -její druhé jméno si už po letech nepamatuji, duša dobrá , duša slovanská, mi podává malý papírek s její adresou.“Přijďte , budete-li chtít , můžete bydlet u mne“. Skládám papírek do kapsy, děkuji.Brzy ráno jede vlak na Prahu, rozhoduji se pro další pokus.Noc prosedím na lavici na nádraží, polo spíc a polo bdíc, hladový jak vlčák, upocený, poničený. Vlak na Prahu přisupí.Z prvního vagonu za lokomotivou vystupuje takový malý zavalitý chlapík a já se mu postavím do cesty.

„Jste Čech nebo Rus“, následuje moje otázka.“Čech , proč ?„...vykládám mu svoje trable.Dívá se na mne docela dlouho a já cítím jak mu šrotuje v hlavě.“Nastup si, budeš třetí steward.“ řekne, pro mne je to rajská hudba.Za chvíli si to vlak hučí k Varšavě a ti dva chlapíci mají pilno-snídaně, po tom oběd, kupí se plno nádobí.Umývání ?Ale kdepak. Nějak se jím dneska nechce. Svět je však jednoduchý.Stačí otevřít okno vagonu a všechny ty talíře, hrnky, vidličky, nože a promaštěné ubrousky letí v mžiku do ruské stepi. ..Jaká krása je cestování....