Staří paprikové v Jeseníkách...

Skupinka starých mladíků, kteří už viděli nejeden východ slunce, se opět jako každoročně rozhodla potrápit svoje nožičky touláním se po kopcích země moravské.

Dr.D. nás vedl mistrně každou zatáčkou z Brna až do městečka Zlaté Hory, že bylo možné okamžitě vypnout babu z GPS a její obligátní hlášení "jeďte na nejbližší silnici".Cimra na místě nebyla nejhorší, nikdo nebyl vyhozen přede dveře, protože nikdo nechrápal, ráno pak obvyklý obřad, vyčistit zbylé zuby, nasadit zubní protézu, namastit  kolena, vzít si kompresní punčochu, změřit tlak, usmát se na sebe do zrcadla, protože žádná žena se na vás už neusměje, rozčísnout dva vlasy na hlavě a udělat pěšinku, a udělat si ranní  krmi- fotograf ji měl složenou s bobulí exotických rostlin, česneku, olivového oleje, lněného semene, mladého ječmene, rostliny Maca, a pár gramů prášku Kotvičníku, doplněné sušenými nožičkami a krovkami brouka Lytta vesitacoria, aby ho nepustilo libido..."dáte si   taky doktore?...jak můžete žvejkat ten tavenej sýr, přece víte co je to za sajrajt..."Libido nepotřebuju", opáčí doktor,  a tavenej sýr mě chutná".

A byl čas kopnout do vrtule a rozjet se po těch luzích a hájích a lesích a stromech vůkol, které umírají ve stoje a nemohou se bránit ani kůrovci a ani dřevorubcům ani traktorům, ani vládním ekonomům..

Možná je to tak lepší, když se kácí mrtvé stromy, necítí pilu dřevorubce.A jeseničtí velikání prohrávají, schnou a zůstávají po nich pařezy a volné mýtiny, a aby to vypadalo přijatelně a budilo to dojem pralesa, někde je příkaz kácet ty suché chudáky až od výše tak dva půl metru a dřevo, ty kmeny a suché klády nechat na zemi. 

A tady je pro mne najednou  svátek, místo traktorů a chlapů na mašinách vidím živého koně, siláka a tahouna, který poslouchá jako hodiny na hot a čehý a cloumá s kladami s radostí malého kluka, který je poprvé v lese.A vedle něho jeho pán a vozka a velitel a krmitel a vedle drvorubač s helmou římského vojáka a pilou Stihl.I koukám na ten laskavý mumraj, a před očima mi jdou moje mladá leta, kdy jsem tohle všecko dělal i s pilou Stihl a koněm jako vrata.Nicméně drvorubač si vede nějak divně, vývrat jako hrom, dělá zásek tam kde je malý úhel mezi zemí a velikánem a pila se mu sevře... no pochopitelně...a hot a čehý nepomáhá, kůň trhne, ale velikán je nad jeho síly.Odcházíme.

A je tady zelená a modrá na stromech a cedule a my se ploužíme a naše těžce zkoušené nohy den ode dne víc cítíme, dech se krátí. Ale je tady Rejvíz a pochopitelně knajpa s opravenými bodrými obličejí zdejších rodáků na dřevěných štokrlatech, tak jak vypadali před sto lety, a stoupá se kamsi a voděnka se blýská lesními strouhami, horko nás vraždí.A odbočka ke kříží a pomníčku Panny Marie s pověstí, kterou zapomenu ledva si ji přečtu.Jindy je to město Jeseník, takové pěkně vyspravené s žabičkami na place náměstí, a pochopitelně lázně Jeseník slovutného Vincence Priessnitze s prameny vody čisté, dokonce pitné.Priessnitz léčil vodou a zase vodou , v polovině 19. století, doktory, preláty, panovníky a prý s úspěchem. Léčení museli denně vypít 10 l vody a ve 22 hod. jít na kutě.

Bezpodmínečně.Když  to boháč Rothschild porušil, byl vypakován."10 litrů vody" zařval náš Dr.O.dávno penzionovaný -doktor veškerého lékařství.."to jim musely odpadnout ledviny , proboha"!! Nu neodpadly, alespoň většině.

Paprikové kecání se točilo kolem politiky, kolem námi všemi nemilovaného prezidenta, debata houstla pánové rudli, Dr.O.,dávno penzionovaný doktor veškerého lékařství, se náhle chytil do srdeční krajiny a zašeptal" mně snad vysadil pacemaker, druhý infarkt kvůli prezidentovi, to jsem si nezasloužil"..polévali jsme ho vodou svěcenou....přežil to.

A jindy je to lanovka na Šerák a cupitání na Keprník a chytila nás bouře a voda shůry, jakou my z jižní Moravy nepamatujeme, my  staří paprikové jsme se schovávali pod stromy a deštníky, pláštěnky a vikslajvanty, lepili hučky na lysé hlavy, tomu Pánu nahoře jsme se nelíbili, seslal na nás kroupy a po hodině, když se nedalo ani stát ani jít ani sedět, DR.0., dávno penzionovaný doktor veškerého lékařství řekl:" fotografe, nemáš něco na libido ?"

 A potom to byly Heřmanovice, kde měly být roubené domy, ale my staří paprikové ranění  ke všemu ještě slepotou jsme nic nenašli.A tak to byl dennodenně návrat do toho našeho Zukmantlu-Zlatých Hor, praštit sebou na postel, změřit tlak a tep a odbelhat na šíleně drahou večeři.Ráno pak zase kopnout do vrtule a týrat tělo cestami a necestami, zlatokopeckými slujemi, packat přes drny a absolvovat nějakou svatou cestu k paní Marii Hilfe-Pomocné, na Petrovy Boudy s rozhlednou, kde za 50 kč vstupu nic nebylo vidět, protože byla"hmla".Ale viděli jsme starého Procházku na Kaiser Franz Josef Warte, který na nás shlížel okem moudrým. Ale lepší než výhled, nevýhled, ba lepší než Franz Josef Kaiser, je polorozbořená, či polopostavená chata stojící vedle s nápisem.

Zde vzniká svépomocí turistická chata-bez dotací-bez úplatků- bez podpory radnice ve Zlatých Horách-zato s klacky pod nohama-stavitel Petřík Mirek....

 Poslední den našeho pobytu v Zukmantlu byl Dr.O. nezvykle zamlklý, tak nějak zahořklý, naladěný nemile, toulající se v myšlenkách v minulosti a blízké budoucnosti-"víte hoši", povídá, "sakra se mi nechce do toho našeho pitomého města, s těmi našimi pitomými elektrikami, kdykoliv nastoupím, vstává půlka osazenstva, samé mladé ženské a mladí hoši a uvolňují mi místo, takové pitomé vychování, podle Gutha Jarkovského bych měl poděkovat a sednout si...neudělám to, raděj vystoupím na další zastávce a jdu pěšky..Z ulice vidím jak si mládež zklamaně sedá..Copak sakra osumaosmdesát je nějaký věk ?!"