Neslavní vojevůdci-generál sir William Erskine /1769-1813/.

Když se  vévoda z Wellingtonu, konečný vítěz nad Napoleonem v roce 1815 dozví, že je mu přidělen jako jeden z velitelů kavalerie ve válce na pyrenejském poloostrově generálmajor William Erskine, zhořkne mu odpolední čaj v ústech.

Wellington příliš dobře zná tohoto sice neobyčejně statečného, ale nevyzpytatelného blázna. William Erskine jmenovaný generálmajorem v roce 18O8, je znám svými pološílenými náladami už z působení v parlamentu a teď se ho ctihodní lordi chystají zbavit přesunutím na vrtkavé bojiště pod kuratelu vévody z Wellingtonu.Wellington se okamžitě chápe pera, se kterým to dovede stejně dobře jako s šavlí a snaží se odvrátit pohromu. „Generál Erskine se vrací z ústavu pro choromyslné“, píše Wellington „ a není proto možné mu dát jakékoliv velení“.Dopis je adresován do Londýna na ministerstvo války.Obratem mu příjde odpověď v lehkém tónu:

"Není pochyb o tom, že  sir William je někdy trochu blázen, ale v jasných chvílích je to neobyčejně chytrý chlapík"píše ministr a dodává::"nemyslím, že při válečném tažení sir William nějaký záchvat dostane" a pokračuje,"i když přiznávám, že občas vypadá divoce a ne zcela při smyslech".

Toto hodnocení jistě i chladnokrevného "železného vévodu", nenechá zcela klidným.Wellington se nemýlí a za svého působení na bojištích Španělska a Portugalska kde se musí vypořádávat s vynikajícími francouzskými vojáky a jejich výbornými veliteli, pije také z kalichu hořkosti, který mu připravují jeho velitelé kavalerie.Když schopný generál Robert Craufurd musí pro zranění odejít do Anglie, převezme Erskine velení lehké kavalerie a dostojí své nechvalné pověsti. Wellington trpce poznamenává:;"V rozhodujících chvílích nelze věřit jeho úsudku".

V březnu 1811 u Casal Nuovo žene Erskine svou kavalerii proti ustupujícím Francouzům v mlze a nepohodě zcela slepě bez průzkumného zajištění. Divize je rozbita dělostřelbou a francouzskými kavaleristy pod schopným francouzským generálem Jeanem Marchandem.Anglickou lehkou divizi to stojí 155 mrtvých a raněných.

V bitvě u Sabugalu, na hranicích Portugalska a Španělska „zachrání“ generál Erskine izolovaný francouzský sbor generála Jean Reyniera před totálním zničením.Místo ,aby zaútočil na obklíčené Francouze vydá nešťastník sir Willam, který je velmi krátkozraký své kavalerii řadu bláznivých rozkazů a otáčí ji na druhou stranu než jsou Francouzi.V jiné bitvě velí generál Erskine z nedostatku jiných velitelů jezdectvu a bohužel i pěchotě a posílá své vojáky, jak jinak, opět špatným směrem.

"Když se mám setkat se sirem Williamem, beru si dvojnásobnou dávku whisky"....prohodí vévoda Wellington ke svému pobočníkovi.

Ale ani dvojnásobná dávka whisky Wellingtonovi nestačí, když sir William nenechá obsadit most Barba de Puerca při obléhání pevnosti Almeida.Zapomene Wellingtonův písemný rozkaz v kapse a vzpomeme si na něj po osmi hodinách kolem půlnoci.Předá jej svému podřízenému plukovníku Bevanovi, ale to už je pozdě.Francouzi jsou v trapu.

Klidný Wellington tentokrát běsní a vydává prohlášení, že za podobné pochybení v budoucnu požene viníka před vojenský soud. „Ještě nikdy jsem nebyl ze žádné vojenské události tak zoufalý jako z tohoto úniku Francouzů“ nechá se slyšet...Od této chvíle je generál William Erskine odsunut Welligtonem definitivně na méně odpovědná místa.Vina za únik Francouzů se nedopatřením svede na nešťastného plukovníka Bevana a jeho pluk.Bevan nevydrží tlak osočování a zastřelí se 8.července 1811.Pravda o plukovníkově nevině vyjde najevo až po několika letech.

Psychický stav generála sira Williama Erskina se stále zhoršuje.V roce 1813 spáchá v Lisabonu sebevraždu skokem z okna.K zevlujícím zvědavcům umírající Erskine tuhnoucím jazykem ještě vydechne.

„K čertu, proč to vůbec dělám“?

.