Chcípající kobyla kope

Něco málo o měnící se geopolitické situaci ve světě, který se nám mění před našima očima. Spousta lidí si to však neuvědomuje.

Žijeme v době, kdy se dramaticky mění rozložení moci ve světě. Západ v čele se Spojenými státy ztrácí na úkor dynamicky se rozvíjející Číny, Indie a jiných asijských států. Společenství BRICS nabírá nové a nové členy a má našlápnuto k tomu, aby převzalo iniciativu na geopolitickém poli. Evropská unie jen hledí s otevřenými ústy a nechce si připustit ztrátu dominantního postavení (které tedy nemá už několik desetiletí, ale ve své iluzi žije dále). Končí 250 let trvající období nadvlády Západu, které bylo způsobeno průmyslovou revolucí, jež byla motorem obrovského ekonomického a sociálního rozvoje naší západní civilizace.

Kde jsou ty časy, kdy Spojené státy tvořily polovinu světového HDP, v Německu se mluvilo o hospodářském zázraku a ve Francií o třiceti zázračných letech. Ty časy už dávno minuly a nyní se spíše hovoří o ekonomické stagnaci či úpadku, sociálních problémech spojených s masovou migrací, šíleném plánu EU na dekarbonizaci a zelené ekonomice. Evropská unie neustále kritizuje Čínu za všechno možné, přitom je zcela závislá na jejích dovozech. Byla to totiž naivní představa devadesátých let, že se veškerá výroba přesune do Číny, která to levně vyrobí a doveze do Evropy. Asijský obr se však postupně vymaňuje z těchto okovů a přebírá v globalizaci iniciativu, která bude v jeho režii. Historicky totiž vždy platilo, že stát s velkou průmyslovou základnou bude udávat tón ve světě. Služby to zkrátka nejsou a nebudou. Je potřeba podporovat technické vzdělávání a vychovávat opět kvalitní techniky a inženýry a začít zase vyrábět. Specialisté neziskového sektoru nás skutečně nespasí.

Evropským státům chybí inteligentní průmyslová politika. Jednou z nevýhod doktríny neoliberalismu je přesvědčení, že stát by se do ničeho neměl vměšovat, trh všechno vyřeší. Není to ale pravda a příkladů máme hned několik – Čína, Jižní Korea, Singapur, v minulosti Japonsko a Západní Německo. Všechny tyto státy měly svou vlastní průmyslovou politiku nastavenou na základě svých schopností, možností a historické zkušenosti. Vyžaduje to samozřejmě vytvořit pečlivý plán postupných kroků a získat sociální konsenzus mezi vládou, představiteli zaměstnavatelů a odbory (tzv. tripartita). Není to otázka jednoho či dvou let, ale deseti až patnácti let. Jako příklad nám může sloužit Polsko, které na své strategií pracuje od roku 2016 a je to vidět (vybudování mnoha kilometrů silnic a dálnic, masivní růst HDP, rozsáhlá síť polských maloobchodních prodejen s velkým množstvím polských výrobků a jiné). Rád bych zdůraznil pro všechny eurofily, že to dokázali, aniž by přijali euro. Řeči o chudých Polácích dávno neplatí. Podobným směrem se vydalo Maďarsko a snad se jím nyní vydá i Slovensko.

To, že euroatlantická civilizace ztratí své výsadní postavení ve světě ještě nemusí být katastrofou. Je potřeba se oprostit od ideologického blouznění a začít jednat pragmaticky. Rychle se zorientovat v současném poněkud chaotickém světě a činit kroky za alespoň zachování našeho současného blahobytu. Jak ale praví expert na mezinárodní vztahy profesor Petr Drulák, z historie víme, že ve většině případů je pád hegemona spojen s chaosem a válkami. Musíme se vyvarovat nějakého hlubšího a dlouhodobějšího konfliktu a snažit se nastolit mír na východ od našich hranic.

V současných eurovolbách můžou rekordně posílit vlastenecké strany. Vývoj v Evropě se tedy začne lámat. Je jen na nás, na kterou stranu se přikloníme. Je potřeba k těmto volbám vyrazit a hodit hlas konzervativním kandidátům, kteří budou v Bruselu hájit naše zájmy. Bruselských přisluhovačů typu Vondra, Niedermayer, Peksa, Kolaja jsme si za posledních 20 let užili více než dost.