Život s psychiatrickou diagnózou - aneb tak trochu jiná dimenze bytí

V tomto blogu se chci věnovat světu, který zná čím dál více lidí - život s nemocnou a bolavou duší - s bipolární poruchou, hraniční poruchou, a dalšími diagnózami. Už mám pocit, že mým posláním je sbírat diagnózy, jako bobříky.

Abych se Vám více přiblížila, v tomto blogu budu psát o životě, který je mnohým naprosto cizí, a jiní zde zase můžou najít určitou úlevu, neboť v tom zkrátka nejste sami. Jdu tedy s kůží na trh, budu psát jen čistou pravdu a nic než pravdu.:)

Můj minulý život (čtěte: život před onemocněním), byl velmi aktivní, milovala jsem svou práci, nejraději jsem byla mezi lidmi, měla spoustu koníčků, a byla jaksi dosti povrchní osoba. Před třinácti lety mě však dohnal můj vrah – nehezké dětství a mnoho potlačeného bolu, a vlastně i sebe sama. Vrah přicházel plíživě, ale jistě. Najednou jsem už nemohla vzdorovat onomu bolu, přišly obrovské úzkosti z čekoholi a jejich kámoškou panikou. Najednou jsem nebyla schopna jít mezi lidi, neustále jsem se klepala, a i blbá sprcha byl najednou nadlidský výkon. A najednou jsem ulehla do postele, a rok z ní nevyšla. Psychiatr byl pro mě skoro jako sprosté slovo, přece nemám problém, jen špatné období, že jo. Jak bych zrovna já mohla navštívit psychiatra? Pche. Ovšem jednoho dne jsem se v pyžamu k němu nakonec dovlekla – diagnóza bipolarní poruchy mi naprosto změnila mé bytí.

Má deprese byla ale čím dál horší, zmizela jsem takříkajíc z povrchu zemského. Nebyla možnost, abych vyšla ven z postele, natož mezi lidi. Život, jaký jsem vedla, byl lusknutím prstu pryč, a já se stala otrokem své psychiky. Budu tu samozřejmě vyprávět i boj, který musím každý den svádět, abych si našla a udržela jistý nadhled, jelikož bez něho bych tu jistojistě nebyla. A ráda bych i přiblížila, že lidé trpící psychickými poruchami nejsou méněcení, nejsou (povětšinou) blázny, ale deprese přichází ne jako mučitel, ale jako ten nejlepší učitel. Což je tedy nesmírně těžké vidět právě v těžké depresi. Když je člověk stabilní, náhle dá veškerá nezměrná bolest smysl. V každém případě mě toto onemocnění změnilo k nepoznání, a pokrytectví lidí, jež žijí zejména ze svých dramat, je mi náhle líto.

V tomto blogu budu vyprávět svůj příběh, občas přiložím nějakou tu poezii. Žádná jiná vášeň, než je právě psaní, mi ani nezbyla. A zároveň psaní dost často ukáže, co jsem nebyla schopna vidět.

Člověk s psychickými problémy má neustálý pocit, že je v jakési jiné dimenzi, než lidé „normální“. Proto si přijdeme jako mimozemšťani, a dost často raději volíme dobrovolnou izolaci, než být vystaven dramatům těch „normálních“. Pravdou je, že bez psychického nezměrného žalu, bych se nikdy nemohla podívat tak hluboko do své duše, nepochopila bych, že jediné, co máme, je tento okamžik. Minulost už neexistuje, pouze v naší mysli, a budoucnost je pouze strašákem, vždy bude jiná, než jak si ji představujeme. Nebo nemusí být žádná, když nás zrovna srazí autobus.

Jsem samozřejmě člověk s mnoha chybami, a ve věčném začarovaném kruhu „držkopádů“ (těžké deprese), a snahou se škrábat kamsi do stabilního stavu. V dalším příspěvku začnu psát podrobněji o různých zážitcích, a třeba i o naprosto absurdním posedním držkopádu, který mě opět poslal na dno. U mě je celkem hloupé to, že pokaždé, když jsem dole, vidím hlavně smrt, jakožto východisko. Před pár léty jsem se pokusila o sebevraždu. Ovšem fakt, že nyní zde píšu je jasným důkazem, že se pokus nezdařil. Nakonec se vždy objeví něco, co mi dává naději, že v té bolesti opět najdu něco mimořádného. Ať už sama o sobě, proč se neustále opakuje právě onen koloběh, nebo zkrátka mám jen radost, že jsem venku se svými psy, a pohladí mě po tváři jemný vánek.

A celkem často mi nedává tento svět absolutně smysl. Při hospitalizacích jsem potkala pouze velmi citlivé, hodné, inteligentní lidi, kteří mají ale jedno společné – příšerné dětství, a fakt, že se nemáme rádi, jaci jsme. Naše citlivost je přímo úměrně vyšší k tomu, že ti „normální“ lidé, jejichž citlivost je kdesi těsně nad nulou, jsou bráni jako superlidi, kteří si zaslouží řádné plácání do zad. Jenže kdo je tu opravdu hrdinou? Lidskost, láska, citlivá duše,... jsou dnes považovány za slabost, ale opak je pravdou. Jenže právě toto z nás dělá psychiatrické pacienty. Takto tedy na začátek, dále budu psát o peripetiích a zároveň jistém duchovním poznávání díky této nemoc.

Vaše Mia