Život s psychickými děsy - pohled nemocného

Dnes se alespoň trochu pokusím přiblížit fázi těžké deprese těm, co to sami znají, nebo i těm, kdo někoho takového má ve své blízkosti.

Jsou různé fáze, kterými si člověk s bipolární poruchou, HPO, a dalšími společníky, prochází. Dnes budu mluvit o té těžké fázi deprese. A to z mého pohledu, jak ji prožívám já, a dost možná se v tom sami uvidíte.

Fáze těžké deprese většinou předchází už jen ten pocit. Že se blíží vrah, a ať sebe víc chceme, nějak víme, že ani tentokrát jí neunikneme. Čím je pád delší, tím horší nastává deprese. Momentálně v takové jsem a i fáze těžké deprese má několik fází. Utíkala jsem před ním ve vztahu s oním mužem, o kterém jsem už psala. Ale něco už mi říkalo, že „to“ brzo přijde. Rozchod dal tedy volný průběh deprese, protože už jsem neměla proč utíkat, ale rozchod a anorexie mě ještě více stáhly dolů. Tuto momentální fázi jsem se rozhodla projít vědomě, neboť (jak jsem už někde psala), musím přijít na to svoje „proč“.

Napřed přichází obrovská bolest, úzkosti a pocit, že nechci být. To provází každou takovou těžkou fázi. Vždy, když přijde těžká deprese, jako bych prožívala všechny bolesti za celý život, a to najednou. Máte pocit, že Vám duše vylétne z těla, protože je to nesnesitelné. Nic najednou nemá smysl, nemůžete si dojít nakoupit, vlastně nemůžete nic. Jsou i chvilky, kdy to vypadá trošičku lépe, a Vy máte pocit, že už jdete nahoru. Omyl. Ale stejně jsem za tyto chvíle vděčná, neboť dávají tolik toužebnou chvilkouvou úlevu, od palčivé bolesti, kdy máte hruď ve svěráku, či odšťavňovači, a máte dojem, že dokud z Vás nevysaje všechen život, bude se utahovat. Je tak těžké být ve svém těle, ve své mysli, psychice,... A právě toto nedovedu dost dobře popsat, protože je to na hony vzdáleno lidskému chápání.

Lidé, kteří tímto trpí, opravdu NEMŮŽOU. Není to lenost, není to obyčejná „depka“, či „smutek“, je to skutečné utrpení, a dost často se to už člověk, jenž tím trpí, ani nesnaží to okolí vysvětlovat. Takový člověk nemá energii ani na to, aby se přetvařoval, a dělal navenek, že je úplně v pohodě. On totiž i mozek myslí jinak, než ve stabilní fázi. Není tam pozitivita (ta třeba mně místo pomoci, přináší nátlak, a ještě horší pocity). Nemůže jít ven, nemůže myslet pozitivně (to lidi, co to neznají, rádi radí), jediná šance, aby tato fáze byla alespoň trochu snesitelná, je ji přijmout. Ten boj v hlavě, kdy si říkate „měl bych tohle a támhleto“. To bolí ještě víc. Ne, neměli byste, protože fakt nemůžete. Přijetí znamená, že na sebe netlačíte. Ano, může to vypadat jako rezignace, ale dobu deprese to opravdu zkrátí, ačkoli nikdy nevíme, jak dlouho to bude tentokrát trvat, a co nás to bude stát.

Je fáze neskonalé únavy, kdy si opravdu dojdete tak akorát na záchod, a i to Vás vyčerpá. A k tomu ten pocit, že jsem naprosto k ničemu a další průvodní myšlenky. V takové depresi je opravdu těžké v ní být vědomě. Každopádně jsem toho zatím zjistila mnoho. Že si toto táhnu už velmi dlouho, nejen od doby, kdy mi porucha byla diagnostikována. Ale problém jde opravdu hodně hluboko do minulosti. A dokonce jsem v sobě uviděla něco, co před tím ještě nikdy, i když je to tak jasné...jistý „pletenec“ citů. Zašmodrchaný, jakoby slepený fujtajbl. City a zranitelnost jsou oním problémem, který si v sobě potřebuji urovnat. Sama už svým citům nerozumím, a teď už vím proč. Je to mumraj, který jsem vždy raději přehlížela, než tomu čelit. City jsou něco, co zrovna mně opravdu moc bolí. Bohužel jsem ten člověk, co se ještě donedávna do všeho pouštěl po hlavě. Nepřemýšlela jsem, že by mi ten člověk mohl ublížit. Radši jsem nepřemýšlela vůbec. Je to takovéto „všechno nebo nic“. A mám v sobě tolik nezpracovaných, nepochopených citů, že právě asi toto je kámen úrazu. Moje citlivost je někde na nejvyšším stupni, proto to tak moc bolí. Ale s čím musím začít? Někde vykřesat lásku k sobě. A jelikož jsem právě takový ten člověk, co si dává za vinu snad vše, je to dosti obtížné.

Každopádně, pokud Vy, nebo někdo Vám blízký trpí, nechte ho tím projít, a jen jim dejte najevo, že tu pro ně jste, ať se děje cokoli. To trpícího uklidní asi nejvíc. A pokud někomu takovému chcete opravdu pomoct, opravdu stačí s ním být. Například abych se dostala ze vztahů „všechno nebo nic“, zkouším něco, co jsem nikdy nedokázala – přátelství, kde je téměř vše, jako ve vztahu, ale bez toho, aniž bychom se na sebe vázali. Myslím, že asi dobrý začátek, jak pochopit a ovládat své city. Nicméně se opravdu musíme zaměřit na lásku k sobě. Nikdo jiný s námi není, tak jako my. A pokud se nám podaří se mít opravdu rád, přijmout se, jací jsme (i když pro ostatní možná divnotvorové), tak jedineční. Máme toho mnoho, za co se můžeme, a máme mít rádi. Tyto poruchy od nás nejlépe odsekají to, co nejsme (masky), a jsme prostě sami sebou. A co je dnes víc? Takových lidí si velmi vážím a věřím, že to vše společně zvládneme.

Dále chci podotknout, že právě v této fázi mám opravdu problém komunikovat, jen málokdy odepíšu, nebo úplně vypínám telefon. Takže se omlouvám, ale neberte to osobně. A nechte mě v klidu nějak přečkat, a třeba tentokrát už se nebudu zpět stavět jako domeček z karet, do kterého stačí fouknout. Když znám problém, snad se mi podaří postavit si pevné základy.

Vaše Mia