Život s psychickými potížemi - když vás ostatní soudí podle vaší diagnózy

Pokud trpíte nějakým typem psychického pekla, máte diagnózu/y, jistě víte, že v nevědomém světě se jen málokdy setkáte s pochopením. Většinou mají lidé tendenci vás brát jako někoho, kdo není „normální“ v tom špatném slova smyslu.

Znám jeden krásný příběh: v lese jsou naprosti sobě dva stromy. Jeden je krásně vzrostlý, nemá na sobě žádné šrámy, na pohled krásný. Ten druhý je na pohled nehezký, zjizvený,.. Je znát, že přestál mnoho bouří a krupobití. Oba dávají stejné plody. Malá holčička se na tyto stromy dívala a malý hlásek se jí zeptal: „který strom je podle Tebe lepší?“ Malá holčička, ještě neznalá bolesti, samozřejmě odpověděla, že krásnější je samozřejmě ten bez jizev. Na to se hlásek moudře pousmál a řekl: „Není tomu tak. Podívej, strom, který přestál tolik bouří, a stále dává lahodné plody, lahodnější než strom, který nepoznal život.“

Lidé se mohou divit, že raději volím izolaci, než být mezi povrchními lidmi. Když jsem naposledy vyšla mezi lidi s tím, že jsem jim důvěřovala, měla je ráda, a z mé přiblbé naivity si myslela, že to s lidmi mají jako já – nesoudí je. Tedy, že nemám potřebu pomlouvat, lhát, a nějak intrikovat. To se dělo snad na základní škole ne? Opak je pravdou. Bohužel. Dnešní svět není odlišný od toho, který se děl právě na základní škole. Lidé, kteří se považují za „normální“, a které zase já považuji za pokrytce, nemají totiž nic lepšího na práci, než vás soudit a hodnotit podle toho, co o vás slyšeli, či podle toho, že trpíte nějakou psychiatrickou diagnózou, ale aby opravdu měli zájem poznat VÁS, aniž by dali na „řeči“, a jejich pohled nebyl zastřen tím, že máte „papír na hlavu“, těch je velmi málo. A obvykle jsou to právě ti, kteří onen „papír na hlavu“ mají. Mezi námi je totiž jen nepatrný rozdíl – tito lidé nenavštívili psychiatra, neboť každý, kdo tam vkročí, nějakou diagnózu dostane. Všichni v sobě máme boly, staré destruktivní vzorce chování, atd. Všichni děláme chyby, rozdíl je v tom, že my si je mnohem více uvědomujeme, a sami pro sebe jsme těmi nejlepšími kritiky. Často sami sebe bičujeme téměř za vše. Což také není dobré. Jenže máme větší potenciál k tomu si PŘIZNAT to, co jiní neustále házejí na ostatní, na dětství, atd. Za vším ale hledej sebe.

Je mi smutno z toho, jak lidé „normální“ berou nás – lidi, co si přiznávají, že mají nemalé bolesti ve svém nitru. Pravda je totiž taková, že lidé citliví, vnímaví, intuitivní,... jsou považováni za blázny. Jenže my víme, že opravdovým bláznem je ten, kdo žije plytce, povrchně a neustále používá „masky“ k tomu, aby byl přijat okolím, nebo aby okolí nepoznalo, kým skutečně člověk je. A co je smutnější, onen člověk už to ani neví sám o sobě.

Lidé, kteří mají psychické potíže, velmi často vyloženě musí jít do hloubky sebe sama, poznává hlubiny i rozmanitost své duše, jelikož obrovská niterní bolest (úzkosti, deprese, emoční bouře,...) nás nutí jít do středu oné bolesti. Nutí nás, abychom se opravdu poznali, nutí nás, abychom od sebe odřízli vše, co k nám již nepatří. Vzhledem k tomu, že sama mám hned několik diagnóz, považuji za skutečně silné právě tyto lidi. Kdo nezažil peklo sám v sobě, ani nemůže pochopit do jakých hlubin se my musíme denně ponořovat, abychom v chaosu našli klid, abychom v bolesti našli lásku a přijetí, abychom byli plně sami sebou. Vyžaduje to běh na dlouhou trať, být vždy upřímný sám k sobě, ať už je ona pravda o nás samých „sebehnusnější“, zkrátka si ji přiznat. Nikdo není bezchybný. A dokud si své vlastní „démony“ nezvědomíme, budeme jimi pronásledováni až do doby onoho zvědomění. Proto tato cesta tolik bolí. Ale víte co? Jsem za ni nesmírně vděčná!

Jakoby to byly dva světy. Jeden z pohledu člověka „normálního“, a ten druhý, velmi bohatý z pohledu „blázna“. Je dobré si uvědomit, že člověk, co má odvahu se podívát sám do sebe – není nijak méněcenný před člověkem, který tuto odvahu nemá (blázen a člověk normální z pohledu dnešního světa). Díky enormní citlivosti a vnímavosti jsme sice více zranitelní, ale také více „člověčí“. Nezajímají nás povrchnosti. Jistě, i my máme období, kdy lžeme sami sobě, i ostatním o tom, kdo jsme. Takovým údobím si asi projde každý. Ovšem s tím rozdílem, že „blázen“ hodně rychle pochopí onen fakt, že lžeme-li sobě, či ostatním, jdeme tím proti naši přirozenosti. Jakmile tento tak zjevný fakt pochopíme, přijde velká úleva. Všimli jste si, že lidé mají největší tendenci pomlouvat hlavně lidi, kteří právě tímto prošli, a sami dobře ví, jací jsou? Lidé, kterým toto uvědomění zatím chybí, opravdu velmi „štvou“ právě ti, co toto uvědomění už mají. :)

Je celkem možné, že příliš racionální lidé, nikdy nepochopí (ani se nepokusí), jak moc silný je člověk, který žije s psychatrickými diagnózami, a jakou má vlastně hodnotu. Je těžké žít v neustálém rozplétání pavučiny v sobě samém, pokoušet se chápat, proč tyto boly vlastně přišly. Ale vede nás to všechny k jednomu – nehodnotit sebe ani ostatní, stát se pouhým pozorovatelem všeho toho, co se děje uvnitř, bez soudů, aniž by nás bolest strhla na dno, a abychom našli mír a lásku i v divoké bouři myšlenek, emocí a bolestí.

Každému, co jeho jest. :)

Vaše Mia