Život s bipolární poruchou - zpověď: pokus o sebevraždu

V tomto článku Vám povím o svém pokusu o sebevraždu. Budu pevně doufat, že můj čin odradí všechny, co nad tímto též přemýšlí, a třeba poskytne vysvětlení těm, komu někdo takto odešel. Nemusíte mít pocit viny, za to může nemoc duše

Je tomu zhruba pět let. Období dlouhodobé těžké depre, úzkostí, nezměrného žalu, temnoty, bez světélka, a zkrátka už mě takto život nedával absolutně žádný smysl. Jediné, co dokázalo uklidnit mé boloavé já, byl fakt, že to mohu ukončit. Už pár týdnů jsem měla koupené žiletky a způspb odchodu vymyšlen. A zároveň doufala v nějaký zázrak, protože z předešlích zkušeností jsem věděla, že v každém okamžiku lze vše změnit. Zázrak se nedostavoval.

Tehdy jsem navštěvovala předešlou psychiatričku, která mě zásobovala takovou haldou prášků, že by to položilo i slona. Jsem jaksi na farmaka rezistentní, takže se nedařilo mě dostat do stabilního stavu. To, co se dělo ve mně, je vskutku nepopsatelné. Když mi někdo řekl: „musíš jít ven, myslet pozitivně,...“, atd, koledoval si, že seberu zbytek sil, a dám mu přes čumák. Co lidé nevědí je, že v depresi nelze myslet pozitivně, člověk je rád, že si dojde na záchod, natož jít ven. Nezbývá nic jiného, než tento stav příjmout jaký je, dovolit si v té depresi být, ležet,.. To mi poté velmi zkrátilo dobu deprese, a přineslo velkou úlevu a jisté osvobození. Protože nejvíce si ubližujeme bojem s tím, co je, chceme, aby to už bylo pryč, a tím na sebe dáváme obrovský tlak. Na to jsem ale přišla až po onom téměř osudném dni, kdy jediná možnost, byla odchod z tohoto světa.

Můžete mi věřit, že když je člověk zevnitř naprosto rozcupován, nepřemýšlí nad tím, komu tím ublíží. Má dojem, že spíše svému okolí uleví, protože o nás mají neustálé starosti. Pravdou je, že v té době jsem neměla nikoho, koho by to bývalo nějak bolelo. Mám rodinu, ano, ale naše vztahy byly minimálně nijaké. Měla jsem jen psy. Bolest, nemožnost vylézt z postele, naprosto bez energie a entuziasmu, a s vidinou toho, že lepší to nebude, jsem šla k psychiatričce, a ta mi řekla větu, která mě k tomuto činu ještě ten den dohnala. „Vám už není pomoci.“ Mé myšlení se zastavilo, a už jsem jednala jako robot.

Jela jsem k lesu se svými psy. Nechtěla jsem to udělat doma, protože by mě někdo našel, až bych začala jaksi zapáchat, a psi by byli opravdu chudáci. Proto jsem šla do lesa, aby našly civilizaci. Vzala jsem si přes 400 léků. Různých antipsichotik, a další psychofarmaka, podřízla si žíly a čekala na náruč smrti. Přišlo mi to nekonečné. Když už jsem začala padat do nějakého stavu bezvědomí, uslyšela jsem hlas. „Vstaň ze země, běž k autu, a zavolej si pomoc!“ V autě jsem nechala telefon. Už bluzním, říkala jsem si, a dál se poddávala bezvědomí. Tentokrát to bylo jako zaburácení hromu: „OKAMŽITĚ VSTAŇ ZE ZEMĚ A JDI DO AUTA.“ Netuším, co to tehdy vlastně bylo, cestu k autu si už nepamatuju, každopádně jsem se tam náhle ocitla a volala záchranku. Byla jsem opravdu hodně mimo, nedokázala jsem ani vysvětlit, kde jsem. Samozřejmě už jaksi víme, že náhody neexistují, okolo šli lidé, dokonce zdravotní sestra, udělala mi tlakové obvazy a dohlížela, abych nepadla do šoku. Tímto těmto lidem děkuji, pokud by se k nim tento článek dostal.

Poté si toho příliš nepamatuji, jen otřesné výplachy žaludku, a že se mi v hlavě motalo,: „co jsem to sakra udělala?“ Hodně dlouho poté jsem trpěla postraumatem z této události. Došlo mi, čeho jsem byla schopná. Bylo mi strašně. Ale hlavně jsem byla vlastně vděčná, že tento pokus byl nezdařený. Teď už totiž vím, že život po životě existuje. Třeba o tom napíšu zase někdy příště, teď o tom příliš psát nechci. Sice papíry na hlavu mám, ale ti „normální“ lidé by mě měli za opravdového blázna, kdybych napsal, co vše jsem ještě v tomto zažila. A též mi můžete věřit, že smrtí nic nekončí, jen jdete bez těla, ovšem do podobného stavu bytí, v jakém jste ze světa odešli.

Proto pevně doufám, že pokud na tímto někdo přemýšlíte, nijak si nepomůžete. Tato nemoc je opravdu velmi těžká zkouška života, ale zato, když ji více poznáváte, tím i sami sebe, dozvíte se něco, co je „normálním“ lidem skryto. Věřte mi. A pokud truchlíte pro svého blízkého, co Vám tímto způsobem odešel, soucítím s Vámi. Ale jak jsem napsala, je to vina převeliké bolesti, ne Vaše, a není nic, čím byste rozhodnutí takového člověka zvrátili. A smrtí opravdu nic nekončí. Ať už to zni sebebláznivěji, pokud se za tyto lidi budete modlit, rozhodně tím nic nezkazíte.

Dnes mi toto téma přišlo jako opravdu důležité. Proto v něm příliš humoru není. Ale nebojte se, příště se budu věnovat, jak jsem příšla na to, že jsem sice blázen, ale je to svým praštěným způsobem vlastně fajn. Kdo může říct, že má tak bohatý vnitřní život? :)

Kéž tento článek pomůže i jen jediné bytosti!

A aby nebyl tento článek veskrze chápán jako negativní, přídám krátký příběh, který jsem kdysi napsala. :)

Vaše Mia

Starý dub
Na starý dub usedne malý ptáček, aby dal odpočinout svým unaveným křídlům. Po chvilce mu v hlavě vyvstane otázka: „Copak tobě nevadí, starý strome, že tu celý život stojíš na jenom místě a z celé Země znáš pouze to, kam dohlédneš?“ Na to se starý dub zamyslí a povídá: „Vždyť jsem strom, mým posláním je trpělivě stát na jednom místě a dávat přírodě kyslík. Bez toho bys ty, malý ptáčku, nemohl existovat a objevovat to, co je pro mě skryté.“ Malému ptáčku tato odpověď nepřišla dostatečná, příliš ji nechápal. „A tebe, starý strome, nikdy nenapadlo, že bys chtěl objevovat svět? Že bys měl křídla a pohybovat se volně po obloze?“ Starý strom se tiše usmál pln laskavosti a ptáčkovi pověděl: „A čím bych pak byl, kdybych měl křídla a mohl objevovat svět? Co by mi to přineslo? Jsem strom a nemohu být ničím jiným než tím, kým už jsem. Kdybych tomu tak chtěl, byl bych velice nešťastný a hledal sám sebe tam, kde se nikdy nemohu naleznout. Kdyby takto uvažoval každý strom, nic by na světě nemohlo přežít. Já už jsem dokonalý takový, jaký jsem, a jedině tak mohu být svobodný i bez křídel.“ Malého ptáčka slova starého dubu donutila k přemýšlení: „Létám oblohou kříže krážem, a mohu vidět cokoliv chci a zpívám pro radost, díky tomu jsem svobodný. Proč ale lidé nejsou spokojení s tím, jací jsou? Potkávám je, ale oni mě nevnímají, jako by vůbec ani nebyli.. Nezdají se být v míru s tím, jací jsou. Potkávám je, jak se s různými lidmi baví jinak, jak jsou nešťastní a navíc ještě ničí to, co nám všem dává život, ničí přírodu, ničí sebe navzájem, honí se za něčím a vlastně ani neví za čím. Na nic nemají čas. Proč to všechno dělají starý strome? Jsi tak moudrý, určitě znáš odpověď.“ Starý strom si povzdychne a dlouho otálí s odpovědí: „Protože, můj milý ptáčku, vůbec netuší, kdo vlastně jsou, netuší, kde je jejich skutečná podstata. Zapomněli, že jsou živoucí bytosti plné světla. Tím, jak se snaží být čímkoliv, jen ne sami sebou, stávají se nešťastnými a ztracenými. Snaží se prázdnotu, kterou mají uvnitř sebe, zaplnit hmotnými statky, či jinými pozlátky, ale nic je nedokáže uspokojit. Musí si jen vzpomenout, kdo jsou a být tím. Nic víc dělat nemusí, pak budou šťastní.“..