Život s bipolární poruchou - mánie

Proč mi vlastně na prvopočátku byla dána diagnóza „Bipolární afektivní porucha“? Jak se právě tato diagnóza pozná? Už název asi o něčem svědčí - bipolární: nahoře nebo dole. Povím Vám, jak vypadala mánie u mě.

V předešlém článku jsem psala jaksi více obsháhleji o dimenzi zváné – život s psychickými potížemi. Dnes Vám povím příběh, co se vlastně stalo, že padla dignóza bipolární poruchy.

Jak jsem psala, trvalo zhruba rok v naprosté temnotě depresí a úzkostí, rok v posteli, než jsem se dopotácela k pychiatrovi. Zřejmě jsem potřebovala chvíli urputného boje v „továrně na štěstí“- v mysli. Nechtěla jsem si připustit, že mám problém. Opravdu jsem si myslela, že umírám, jinak nešlo vysvětlit, jak je možné, že nemám absolutně žádnou energii, je mi nepopsatelně hrozně, a přísáhám – nejen, že jsem byla barvou pleti podobná popelu, ale začaly se mi dělat takové ty „posmrtné skvrny“, zapadlé oči,... krása na pohled. Co se dělo uvnitř bylo ovšem mnohem horší. Na ten začátek celkem nerada vzpomínám. To člověk opravdu nemá ponětí, co se to děje, a jediná možnost, jak to uchopit, byla, že zkrátka umírám. Samozřejmě jsem přišla o milovanou práci, můj osobní život, byl vskutku pouze osobní. S vrahem, který byl plně v akci.

Nicméně zhruba po půl roce mě napadlo, že pokud mám zemřít, měla bych napsat knihu pro svého tátu. A světe div se, když Vám smrt dýchá do ucha, napsala jsem ji. Díky psaní mi došlo mnohé o mém dětství. Bylo šílené, a neodvratně vedlo k nějakým psychickým problémům. Inu k věci. Začala jsem se asi poprvé v životě opravdu modlit. A to tak, že vroucně. Silně jsem prožívala Otčenáš. A jednoho dne, kdy jsem kouřila v garáži a modlila se mi cosi došlo: jak můžu po Bohu chtít, aby mi odpustil, když nejsem schopná odpustit svým viníkům? A právě tehdy se to stalo.

Jen jsem s naprostou upřímností řekla: „Bože, prosím, pomoz mi odpustit, sama to nedokážu, bez Tebe nedokážu nic.“ Poprvé v životě jsem připustila tak zjevný fakt, že sama opravdu něco nedokážu. V ten moment mě zalila tak ohromná vlna lásky, která je opravdu nepopsatelná, nebyla lidská. Měla jsem pocit, že mě Bůh bere do náruče a snímá ze mě veškerou bolest posledních měsíců. Najednou jsem mohla dýchat, měla sladkou chuť na jazyku, a skutečně měla dojem, že ta tíha bolesti je pryč, a já můžu snad i lehkostí levitovat. Je velmi náročné takový zážitek vůbec popsat. Začala jsem brečet. „Bože toto si nezasloužím, taková láska je nejspíš to, co mě nakonec zabije.“ Zkuste si představit, že v jediném okamžiku, kdy tak dlouho opravdu trpíte, najednou zažijete naprostý opak. Bez pekla nemůže být ráj, a toto byl bez debat ráj.

Když jsem řekla, že si to nezasloužím, přišla druhá, silnější vlna lásky, milosti, zkrátka něčeho, co se v lidském světě snad ani nedá zažít. Padla jsem vskutku na kolena a plakala. A přišla třetí – poslední obrovská vlna lásky, která v tu chvíli rozhodně udělala zázrak. Představte si, že Vás kolíbá Láska a dává Vám milost od všeho bolu, cítíte se naprosto v bezpečí, a náhle máte odpovědi na všechny Vaše otázky. Opravdu mi bylo vše najednou tak jasné. Mlha deprese, i mysli byla pryč a já jakobych poprvé uviděla barvy. Byl to ten nejkrásnější zážitek v celém mém životě, a mnohokrát mi později zachránil život.

Tři týdny jsem žila. Tím myslím opravdu žila. Byla jsem naprosto přítomna v okamžiku, vše náhle mělo obrovskou hodnotu a nádheru (i čištění zubů), každý nádech byl vědomý. Jakoby se vytvořil nějaký prostor mezi mnou a emocemi, i myšlenkami. Stala jsem se pouze pozorovatelem toho všeho dění. Ale toho skutečného Já se to nemohlo nijak dotknout. Dokonce jsem chodila ven, vrátila se mi zdravá barva pleti, oči byly opět vykulené, zkrátka paráda. Milovala jsem všechny a všechno bez rozdílu. A hlavně jsem opravdu milovala sama sebe – ne sobecky, ale za to, že jsem též dítě Boží, a tehdy mi přišlo jako naprostá nevědomost, nemilovat sama sebe, jako hřích.

I pro ostatní ze mě sálala jiná energie, bylo mi opravdu tak nádherně, že se to nedá slovy popsat. Tři týdny! Cítila jsem se milovaně, a zároveň jsem milovala. Skutečně, bez jakýchkoli soudů. A mysl nakonec přenádherně mlčela. Nejen, že to byla úleva, ale naprosto jiný svět.

Začala jsem se ovšem bát, že o tento stav přijdu. Zprvu se ke mně tato emoce nemohla přímo dostat. Jenže strach začal být tak velký, že zvítězil. A já šupajdila hezky zpátky do odporných depresí, bolesti a všeho, jak to bylo před tím. Tento zážitek ovšem ale mnohé změnil. Zejména můj pohled na život, sebe, na to, co se mi děje.

A právě, když jsem se v depresi, nějakou dobu po tomto zážitku, dovlekla k psychiatrovi, vyprávěla jsem tento příběh. Proto byla má diagnóza jasná. Brala jsem to jako, že mi opravdu na chvíli dal Bůh milost, ovšem psychiatr pro to měl mnohem příkrejší název – mánie. A takto tedy vznikla tato první diagnóza. Samozřejmě mi byly předány mnohé léky, abych se mohla stát zeleninou. Ale o tom třeba zase příště.

Tato mánie byla opravdu krásná. Jsem spíše hlavně v depresivních fázích, když přijde mánie, je obvykle velmi nepříjemná. Je ve mně obrovský tlak, že musím dohnat vše, čeho jsem v depresi nebyla schopna, nezastavím se, pořád něco musím dělat, ale baterky se rychle vybijí, a opět nastává deprese. Nejkrásnější je doba stability. Určité harmonie mezi obojím. Tak, jak já už nevím, jaké to je, když tímto člověk netrpí, stejně nemůže právě tímto netrpící člověk chápat, jaké to je, žít v této dimenzi.

Příště napíšu zase více o onom boji, a kráse přijetí toho, že to je zkrátka tak, jak to je.

Mějte se krásně!

Vaše Mia